ANEMONE NARCISSIFLORA.
Nade srázy, nad propastmi, kde se chvěje noha,
ale duch kde křídlo rozpne, tuše blízko Boha,
anemono velká, bílá, divukrásný květe,
svítíš, záříš – nebojíš se, že tě vichr smete?
Pod tebou strž mračná, zrytá, věčný sníh kde leží,
kolem tebe přes balvany stříká pramen svěží,
ale černá, nedostupná skála chrání tebe,
a nad tebou pne se šíré, přenesmírné nebe.
Komu ty tu, čistý květe, pláš a voníš, komu?
Motýl k tobě nezabloudí v říši blesků, hromu,
z daleka tě spatří pouze chodec osamělý,
ale marně ruku vzpíná po tvé sněžné běli.
Na hřebenu horstva divém kveteš – sama sobě,
plamínek skal běloskvoucí, v jara vlahé době;
nestaráš se, najde-li tě někdo ve skal lůně,
nestaráš se, jestli komu dýchne vstříc tvá vůně.
100
Svět je v dáli, svět je v hloubi se slávou i hoři.
Čím je tobě? Pozdravuješ první jitra zoři,
zříš, jak měsíc v strž si svítí, jak se hvězdy rojí,
anemono, nech mou píseň – ať je sestrou tvojí!
101