SÁM SOBĚ.

SÁM SOBĚ.
Od dětství už biju se s osudem, jenž v cestu se staví mi kletě, a zdá se mi, že mi dva nebudem’ už přáteli na tomto světě. Dřív o chléb šlo, potom kázal mi: Služ! Však při sám Bůh, nemůže říci, že bych mu byl nestál čelem jak muž, jenž v zápasu nepohne lící. A jestli mi kmen mých illusí srub’ svým toporem z tvrdého kovu, já rašil a zved’ se jak podťatý dub od samého kořene znovu. A jestli mě spoutal a sevřel v svou klec a na peruť připjal mi tíži, má křídla dál rostla a rozbila přec i železnou rezavou mříži. [3] Dnes neprosím o mír, jenž dobrý je mdlým, a zbaběle neprchám z boje, dnes hrdě zřím, všecko, co zvát mohu svým, že potem, že krví je moje. A všecko, co skropil ten bolestný křest, a všecko, co v boji, jenž straší, jsem uchránil, dobyl při svízeli cest, mně drahé tak, nad jiné dražší. Nuž k předu! Nač bázeň, nač vzdechy a kvil? Však padnu-li v divokém davu, i osud, můj soupeř-li poctivý byl, svou musí pak skloniti hlavu! Tak píšu. A zdá se mi, do žuly že celá má bytost se skrývá, a se stěny otec můj zesnulý se na mne tu s obrazu dívá. Ta tvář je tak přísná posavad, však teď, jakby usmál se trochu, jak řek’ by: Tak vidím, tak slyším tě rád, jsi z našeho rodu, můj hochu! 4