SÁM SOBĚ.
Od dětství už biju se s osudem,
jenž v cestu se staví mi kletě,
a zdá se mi, že mi dva nebudem’
už přáteli na tomto světě.
Dřív o chléb šlo, potom kázal mi: Služ!
Však při sám Bůh, nemůže říci,
že bych mu byl nestál čelem jak muž,
jenž v zápasu nepohne lící.
A jestli mi kmen mých illusí srub’
svým toporem z tvrdého kovu,
já rašil a zved’ se jak podťatý dub
od samého kořene znovu.
A jestli mě spoutal a sevřel v svou klec
a na peruť připjal mi tíži,
má křídla dál rostla a rozbila přec
i železnou rezavou mříži.
[3]
Dnes neprosím o mír, jenž dobrý je mdlým,
a zbaběle neprchám z boje,
dnes hrdě zřím, všecko, co zvát mohu svým,
že potem, že krví je moje.
A všecko, co skropil ten bolestný křest,
a všecko, co v boji, jenž straší,
jsem uchránil, dobyl při svízeli cest,
mně drahé tak, nad jiné dražší.
Nuž k předu! Nač bázeň, nač vzdechy a kvil?
Však padnu-li v divokém davu,
i osud, můj soupeř-li poctivý byl,
svou musí pak skloniti hlavu!
Tak píšu. A zdá se mi, do žuly
že celá má bytost se skrývá,
a se stěny otec můj zesnulý
se na mne tu s obrazu dívá.
Ta tvář je tak přísná posavad,
však teď, jakby usmál se trochu,
jak řek’ by: Tak vidím, tak slyším tě rád,
jsi z našeho rodu, můj hochu!
4