HRAD.
Blíž lesnatého pásma Šumavy
jsem, poutník, přišel do starého hradu;
ten v lesích stál jak stařec žebravý
a v dálku hleděl na niv českých vnadu.
Tam snít jsem chtěl a do vln vzpomínek
se celý stopit v rumech srostlých travou,
ten zapadlý a ztracený již věk
si nechat plynout nad skloněnou hlavou.
Však byl tam výlet. Jásot, píseň, smích
a banální vtip pučel v hradu starém,
a z rozjařených tlup a veselých
kdo zamyslil se nad pádem a zmarem?
Tu džbánky klaply, číše zvonily,
a v tančírně, jež na nádvoří sbita,
rej vírný tance rostl přes chvíli
jak oheň, který šíří se a chytá.
110
Hrad vážně stál a zamyšlen a něm,
v hloub dívaje se na svět nových časů,
mně zdálo se, že dlouhým pohledem,
hned plným smutku a hned plným žasu.
Ten starý hrad a zapadlý ten svět,
kde jak bys ze všad slyšel tiché vzdechy,
v něm vír a ples mne divně jal a hnět –
mně zdálo se, že vidím celé Čechy.
111