ODLÉTNI KLIDNĚ...
Odlétni klidně, holubice bílá,
a nechtěj složit hlavu do mých ramen,
svá křídla bys jen ohněm popálila,
v mých prsou hoří sžírající plamen;
mě v dál a zápas láká vzdor a síla,
tvůj cíl je krb a vlídné teplo kamen,
kde láska mír jen, pokoj rozestýlá.
Tvůj svět je slunný, obzor můj se smráká,
květ bílý Osud v cestu tvoji hází,
mě kamenem jen stihá jako ptáka,
jenž, hledě k slunci, zpívá v lesa mlází;
vždy v nový rej a ples to tebe láká,
mě do samoty smutek doprovází,
tvůj svět je slunný, obzor můj se smráká.
29
Vše, co jsem chtěl, zřím rozpadat se v rumy,
a ženu-li kdy připnu k svému boku,
jí bude ta, jež bouří kráčet umí,
jíž vyčtu stejné utrpení v oku;
ty, dítě, nevíš, co jsou hořké dumy,
v svém modrém snění sedmnácti roků,
jájá, co jsem chtěl, zřím rozpadat se v rumy!
A příboj zlý do mého pere díla
a radost žití rve mi vlnou dravou,
jsem drsný dub, v něm nebytuje víla,
spíš v buku hladkém s lásky písní hravou;
ó, díky, díky, že jsi zakroužila
mně jedenkráte nad schýlenou hlavou,
však odleť klidně, holubice bílá!
30