EPISODA.
Tu ondy vstoup’ jsem v malý čistý krám,
až na předměstí, koupit jakés trety.
Od dveří zvonek zazněl. Kupec sám –
byl ještě mlád – mi přišel ve ústrety.
Chci jít – v tom vzhlédnu na kupce, on na mě.
Ach, on to! V jedné sedali jsme škamně!
„Což nepoznal’s mě?“ – Hned jak jsem tě viděl! –
„A slova neřek’s!“ – Víš – já jsem se styděl
a netroufal si – jsou to leta, leta!
Tvé jméno roste, sláva tvoje zkvétá,
a já... „Nu což?“ – Já neměl žádné štěstí,
chtěl výš jsem také – kramář na předměstí,
viď, smutný konec! – Ohlédl se hbitě.
Do krámku vběhlo roztomilé dítě,
že jaro bylo, kytku fial v ruce.
On zved’ je v náruč, zulíbal je prudce.
17
„To tvé je?“ – Moje – kdes nechala mámu? –
Já stisk’ mu ruku, kvapně vyšel z krámu
a ještě dvakrát otočil se v kruhu.
Ó, kéž bys prohléd’, starý slepý druhu!
18