„Hej, bratře, Bruno, ještě jednu číš!
ty s každou váháš, skoupě otálíš,
a víš, jakou mám palnou žízeň přec –
tak! – starý – tak! je malovat zlá věc
tak na sucho!“ Jak stín se Bruno zved’,
vzal číš a šel, však bručel venku hned:
„„To už je vína, Bůh mou duši spas,
a práce nejde k předu – to je čas,
co počal fresku, nejsem přeci slep:
zeď neplní se, za to prázdní sklep!““ –
A naplniv číš, plnou zlosti tvář,
se frater sklepník šoural v refektář.
„Hej bratře, Bruno!“ – „„Dobře, jdu již, jdu,
však poslední dnes číši vidíš tu,
víc nedám již, je po něm ti jen líno!““
„Jak?! barvám oheň, štětci vtip dá víno
a pevnost ruce – co víš o tom ty!“
A malíř doušek učinil, však rty
jen po něm skřivil, prsknul, zlostně děl:
„To že je víno? Žel mi je ho, žel!
Tys křtil je vodou, otrok pudů zlých,
to, bratře, Bruno, smrtelný je hřích,
a nemine tě peklo, síra v něm
a oheň věčný!“ – Bruno s úsměvem,
že dobře, bručel. A tak bylo denně.
Však zatím obraz rost’ na vlhké stěně,
a krátce jen, a mnichů konvent stál
před dílem celým mlčky opodál
a legendu v něm zobrazenou čet’.
Šel Kristus pouští, práh’ mu žízní ret,
jak vedrem spěl, a cítil náhle hlad.
Tu zázrakem vzrost před ním hustý sad,
kde stromy zvaly ve stín svůj a mír,
a vzduchem jak když ptačích křídel vír
se vlní, malí andílkové plaví
se sletují a před Krista stůl staví,
a Kristus sedá, úsměv na svých rtech.
A andílkové, jaký ruch a spěch!
mu posluhují. Chléb mu nese ten
a onen ryby; všecek upachtěn,
a vysoký že pro něho je stůl,
na špičky nožek s misou vystoupnul.
A jiní sedli v kruhu ke prameni,
kde nabírají vody, jež se mění
na víno sladké, druzí letí s ním,
dvé andílků pak s líčkem buclatým,
hle, stranou pláče, případ nemilý,
jak létli, talíř s krmí rozbili.
Však co tak tichý slaví Kristus kvas,
k studánce lstivý přiblížil se ďas
a nabral též, a třeba mistr svodů
v svém poháru má nezměněnou vodu,
přec lakotně k svým prsoum tiskne jej.
Ten na obraze zřeli mniši děj.
Však na ďábla tak jako na povel
všech pohled nyní pátrající sjel,
a refektářem otřás’ bujný smích,
hle, frater sklepník v rysech ďáblových
se krčí v kápi – v říze mnišské sám,
jak šeptal by si: Mám já víno, mám,
leč nedám krůpěj! Věru, on to, on!
A refektářem zvučel mnichů shon
a ruch a smích, jak mistrův jal je trest,
jen Bruno stranou mlčky svíral pěst.
Od oné chvíle přešlo na sta let.
Je tichý klášter, jenž tak druhdy kvet’,
a kopulí se chrámku s Apenin
tak smutně dívá v dolů svěží klín.
A refektář má podepřený strop
od posledního zemětřasu dob,
leč starou fresku ještě jsem tam zřel
a s malířem i mnichem soucit měl.