Lido.
Na bílé krajky pohyblivé
se mírný příboj roztéká,
a moře je tak tiché, snivé
do daleka a daleka.
Jak dýchala by v sester tlumu
ta každá vlna nestálá
a v kolébavém jakby šumu
jak v sladké hudbě roztála.
A zní to jako sirén smíchy,
jimž perly svítí ve vlasech,
a teď jak lásky šepot tichý
a zas jak temný hlubin vzdech.
Slyš, moře vítr šepotavý
i ve moruších šelestí,
a skrze jejich světlé hlavy
co táhne dávných pověstí!
79
Po břehu chodím, mušličkami
jenž pestrými tak posetý,
že myšlénka hned hlavou šla mi
jej srovnat s krajem palety.
A kam jen zraky sletět mohou,
mám šíré moře naproti,
jež v bílých pěnách u mých nohou
se jako kočka lichotí.
Tak lísá se, tak tře a rovná,
že mine každé bázně cit,
ba zdá se ti, že musíš zrovna
to moře měkce pohladit.
Však ne, ach, ne! To všecko lečí,
a když tě mírem konejší,
v tom větší dřímá nebezpečí
než v jeho bouři včerejší.
Již nebe rudne. Tmavý nádech
jak po šírém by moři táh’,
a výš co hvězdy běží v stádech,
i zemzem, i moře tone v snách.
80
Teď, zdá se mi, je blízka chvíle,
kdy dávno mrtví v hlubině,
zas po luně jak touží bílé,
se sirén budí na klíně.
A z hloubi zní to k břehu hraně,
jak mrtví mezi skalisky
když házejí si s dlaní v dlaně
měsíce třpytné penízky...
81