Vzpomínky z jihu (1897)

Básně, 1896-1897, Antonín Klášterský

Diplomatická verze Ediční verze
ANT. KLÁŠTERSKÝ VZPOMÍNKY Z JIHU BÁSNĚ (1896–1897)
V PRAZE KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELÉ 1897
[3] PŘÍTELI Dr. FR. HAVRDOVI
KU VZPOMÍNCE NA BLAHÉ CHVÍLE, PROŽITÉ SPOLEČNĚ V ZEMI SLUNCE A KVĚTŮ.
A. K.
[5] VZPOMÍNKY Z JIHU.
[7]
Cestovní píseň.
Ku předu jen, ku předu, železný můj oři, v smavou věčné vesny říš, každým skokem blíž a blíž dalekému moři! Hleď, jak žloutne lupení na každé tu sněti, jak se pole černají, a jak smutném po kraji vraní hejna letí. Kalné mraky na nebi deštivých dnů zvěstí, za nimi co nejdříve přijdou mlhy šedivé, vichry s drzou pěstí. [9] Na lukách se pomalu poslední květ ztrácí, a my zatím prcháme k slunné dáli neznámé toužebně jak ptáci. S Bohem, lípy v aleji, líto mi vás skorem, že,že co já se budu hřát, vichr bude vlasy rvát na vašem pni chorém! S Bohem, sosny mračivé, i ty, smrku v snění, vím, kam toužíš hledem svým, dálné palmě vyřídím,vyřídím tvoje pozdravení! S Bohem, srdce ustydlá po tom našem kraji, já jdu svoje ohřáti na hor slunné úpatí, kde se jaro tají! Ještě v dáli daleko leží jeho říše, 10 a mně, jak už slyšel bych moře hřmít a cítil, jih růžemi jak dýše. Ku předu jen, ku předu, železný můj oři, v smavou věčné vesny říš, každým skokem blíž a blíž dalekému moři! Však že blízko, poznám už sám i bez vln hluku, hned jak srdce hrudí mou počne bíti pojednou v zvonů bouřném tluku! 11
Západ na jezeře Bodamském.
Jak starcům velkým do bílého vlasu když teprv Sláva vplétá růže žhavé, na dálných horách v slunce rudém jasu se zarděl sníh, a vlny zelenavé jsou plny jisker, hvězd a zlatých klasů, jak na západ loď naše bystře plave, a chvílí zdá se, znovu vždy a znovu, že plujem’ v žhoucím roztaveném kovu. Sta růžných květů jak když vstává, zmírá a na sta nových zvedá kalich rudý z té brázdy vln, jíž jezera pláň šírá je rozryta a zvarhanělá všudy; a vítr duje, do lodi se vzpírá, roj racků vzlétá nad vln živé hrudy, a s křikem k lodi blíží se jich řada a provází ji v dál. A slunce padá... 12 Teď ozářilo krásu dálných břehů, kde bílé město k jezeru se tlačí, a všecko plá, hle, v jednom tmavém žehu, jak požár když tam rozpjal peruť dračí a chvátí všecko v jazyků svých šlehu, kam oko moje pohlédnouti stačí, a mrak, jenž nad ním stojí, zle se chmouře, se zdá být jenom černý kotouč kouře. Však čím se déle dívám do záplavy, tím víc mi, jak bych hranici zřel žhavou, z níž plamen šlehá hltavý a dravý až v nebes výš nad mučenníka hlavou, a kol jak zřel bych davy, davy, davy, jak co již skryto věků clonou tmavou by v odrazu se znovu vzduchem neslo. Teď mizí všecko. Slunce do vln kleslo. A divný chlad jak vplul by do jezera; do plaidu úž se stará lady halí, co knihu zamkla bledá její dcera, a ke psu tlačí hoch se jakýs malý; já naslouchám, jak za snivého šera vypráví vlna vlně ples i žaly, a v západ shaslý stále ještě zírám a ruce, jak bych modlit měl se, svírám... 13
Lev Luzernský.
Ve skále strmé obrovský lev bílý hle, v sluji leží – díky mistra dlátu! – a jako rek sám klidně umírá tu, co k tlapám hlava královská se chýlí. Je mrtev; šíp, jejž luza, zvyklá blátu, naň mrštila, až k srdce dolét’ cíli, však ještě teď, v té skonu svého chvíli je přec to lev, král v celém majestátu! Wie prächtig! jásá Němka z říše bledá, co Angličan něm oči k soše zvedá a v Baedeckru kdos vzlet svůj hledá spěchem. Ten šeptá a ten poučuje robě. Já na domov jsem v dáli vzpomněl sobě a povzdychl si neslyšeným vzdechem. 14
Na jezeře čtyřkantonskémČtyřkantonském.
Již Luzern tratí se – Pilatus ční v pozadí olbříma stráž, a v slunečním zásvitu v lehký klus v před parník se rozbíhá náš. Ba zdá se, jak tančil by na vodách, jak do čistých zelených vln by s radostí bořil se jako v hrách, oř poutníků, veselí pln. A před námi jezerní modrá šíř a kolem nás věncoví hor, jimž na čelech blýská sněžná pýř, a na vousy splývá jim bor. Jak na stráních jásá tu zeleň luk, jak ledovce v dálce zřím plát, co v šumivý, šplouchavý vody zvuk se mísí hlas zvonících stád! 15 Kam pohlédnu, naseto domků zřím, z nich každý jak řezaná klec, leč k nebi z nich kroutí se modrý dým a okna jak v plápolu svěc. A v dáli tam měst se zářící běl, hle, potápí v jezera kruh, jak do rudé hladiny tich by zřel jen bělavých kopretin luh. A všude jen úsměv a všude ples, kam pohlédnu, zachytím jej, a šumný vln šepot jak z hloubi nes’ by o něm mi pohádky děj. Ó, föhne, jenž vaneš teď výsostí jak země té svobodné dech, ó, zanes jen trochu té volnosti i do těch mých sevřených Čech! 16
Cestou v Alpách. Dr. B. Frantovi.
Nad Alpami, v polosnění k nebi jež pnou bílé čelo, slunné jitro podjesenní oko modré otevřelo. Dole srázy chmurné, divé jako cesta do prokletí, výš ve stříbro sněhu živé nelze ani pohleděti. Úžlabinou přes úskalí, přes balvany tisíceré mladistvá se řeka valí, pění se a v skály pere. Podle ní tu osamělý poutník stoupám výš a výše, oko zvyká sněhu běli, ze hluboka ret můj dýše. 17 Kolem klid, jak první jitro genese by vstalo právě, a v hor divých plálo nitro u velebě své a slávě. Tebe, jež, co vědom dýši, hledám všude zemi na té, na prahu tvých valných říší zdravím tady, ticho svaté! Ne to mrtvé ticho hrobů, z něhož, jakož věřím v plese, dřív či pozděj, v jednu dobu také mně pít dostane se. Ale velké ticho žití, prosycené lásky zoří, ve kterém, jak duch můj cítí, veliké jen sny se tvoří! Jaké právě v této chvíli, přírodo, se sny as předou ve tvé duši, plné síly, za záclonou skal těch šedou? 18 Sníš, jak střásti se lbi holé horám sněhy věčné zimy, zasout, pohřbít všecko dole lavinami dunícími, aby ani trocha sledu nezbyla tu po člověku, a bys sama v tichém hledu hleděla v tmy příštích věků? Nebo sladkém vidíš ve snu vyš a výše jaro stoupat, vítězící mladou vesnu v led tvůj síti plno poupat? Nevím, ale síly tvůrčí křídla vlát tu duch můj tuší, jak to novou písní zurčí v svatý klid i mojí duší. A mne sladké bázně příval chvátí, v mech co stoupám hebký, jako bych se tiše díval novým věkům do kolébky. 19
Noc na jihu.
Sám na balkon villy jsem vyšel – nade mnou hvězdnatá báň, a pode mnou zahrada spící v šedou se pojila tkáň, v ní pinie lehce se chvěly jakoby v neklidných snech, a cypřiší obelisk trčel, jak na obzor přibitý plech. A skrze cypřiše tmavé jezera Většího pruh jak v pohádce čarovně svítil, pln ho byl lahodný vzduch, od spícího jezera větřík měkkou tak perutí vál a odnášel jezera vzdechy v širokou zamženou dál. Tu v azalek, vavřínů houští to potichu zavzdychlo v sled, a v uhly jak žhavé by dýchl, hvězd silněji zaplanul hled, a růže voněly dole, na hvězdný patříce strop, a bělostné sassifrag květy do sladkých lákaly mdlob. 20 Sám na balkon villy jsem vyšel ochladit horoucí tvář, kam útulných salonků ze dvou padala stlumená zář, a z jednoho klavíru hudba nesla se v ticho a tmu, co z druhého Petrarkův sonet s dívčích zněl ohnivých rtů. Ty tóny tak živé, tak snivé, nyvé a divoké zas se vlnily, tančily, chvěly – ta líbezná sloka i hlas! ty tóny tak sladké i teplé, veršů těch čarovná moc! a obé to splývalo v tichou, vlahou a hvězdnatou noc. A v noc tu jsem toužebně patřil, dálného severu syn, má duše jak v teplé by lázni se smývala se starých vin a s kalu a prachu a špíny všednosti blátivých cest a měla zas odvahu čisté pozdravit plápoly hvězd! 21
Moře.
My rouháme se tobě, velké moře, když srovnáváme s tebou v klamu slepce svých snů a dum potůček, který šepce, svou lásku a své hoře! Ty šíré, svaté, volné, nekonečné, hvězd zrcadlo a bassin slunce skvělý, v tom, co tu žije, nemáš parallely, vždy tajemné a věčné. Vždy stejnéstejné, a vždy jiné každým mžikem, teď klidné, vlídné leháš sobě tišetiše, a teď se zvedáš v majestátu pýše a vesmír plníš rykem. Dnes šelma, která řve a zuří lítě a ohonem svým vztekle půdu šlehá, si zítra zpíváš, jeden ples a něha, a hraješ jako dítě! 22 A řeknu-li: Jsi zelené! – ty v mžiku se uděláš mi modrým, řku-li: šedéŠedé! tu růžný nádech na vlnách se přede, ó, moře kouzelníku! Sic mnohá loď tvé vlny křížem oře, a člověk věří její přídě jisté, však ve hlubinách panenské a čisté jsi od stvoření, moře! A vše, co lodí ve plovoucím úle se skrylo, žije, lodi věří plně, ne vlastní silou živo na tvé vlně, leč z tvojí pouze vůle! Když ty chceš, veta po všem, co loď vězní, ty rozrazíš jí čelo ranou jednou a v hlubinu ji strhneš nedohlednou a dál se valíš přes ni. A bez křížů a bez jmen dnes i příště co kostí, trosek na tvém dně se skrývá, a nad nimi dál trav tvých vlaje hříva, ó, velké pohřebiště! 23 Jim requiem zní všechněm jednou řečí, jak do skal příboj hřímá, pěstí bije, a jak to hučí; šumí, elegie všech hrobních·zpěvů větší! Však mnohé, vím, ne z chtivé zmaru zloby ty’s dolů stáhlo k sobě do hlubiny, leč abys svět jim ukázalo jiný, své poklady a zdoby. Ty červenavé koralů svých lesy, z nichž slunce v noci červánků nach ssaje, své živé hvězdy, bajné krásy kraje a mlčení, jež děsí. V tvém klíně Smrt se se Životem snoubí, stonásob vracíš, co tvůj jícen chytne, ty v útok hřmíš, a tiše v luně třpytné ti perla roste v hloubi. Tvé sny jsou velké, srdce tvoje buší ve smíruvesmíru na zvon, vzdechy tvoje dují, všem slabým sladce, těm, kdož pouta kují, jak memento zníš v duši. 24 Buď zdrávo, moře! Přáno mi jen chvilku tu býti s tebou, nad nímž velcí stáli v snách proroci, jež druh a přítel stálý jsi myslitelů, snílků! Já v snách tě často vídal, často tuze jsem slyšel vříti vlny tvoje šumné, a teď tu, sfinga věčná, ležíš u mne v své divukrásné hrůze! A sny mé studem couvají a blednou, a hádanek svých nepojímám dějů, jen němý stojím, chvěju se a chvěju, že zdravím tebe jednou. Že srdce moje bije bouřným spěchem tak blízko, blízko svaté hrudi tvojí, že slabý dech můj s tvým se v jedno pojí, ó, moře, velkým dechem! 25
Ó, kdo tě, moře...
Ó, kdo tě, moře, jedenkrát jen zhlíd’, už navždycky tě ve snách musí zřít, tvou šíř, tvou dál, jíž vítr vál, ať s okem vlhkým zřel tě či se bál! Ó, kdo tě, moře, jednou slyšel jen, už navždycky tě slyší v noc i den, přes dál i čas, vždy zas a zas tvůj velký, slavný i tvůj vábný hlas! Ó, moře, moře s hněvem svým i hrou, co já jsem před tou nesmírností tvou? aA v rodnou zem až za hor tém jsem nes’ tě celé v malém srdci svém! 26
Vlna.
Již letí... scirocco, ten jihu honec prudký, ji přihnal z daleka, jak zvedl svoje důtky, a ona veliká, jak zvíře podrážděné se vzpjala vysoko a ku břehu se žene a řítí divoce, jak měl by její let jít, hřmíti bez hrází přes celý šírý svět. Však skála zčernalá a stará, odevěká, ji tupě z dáli zří a nepohnutě čeká, co vlna spatřivši ten obrys její hrubý, jen víc se vyhrbí a vycení své zuby, ty zuby bělavé jak čerstvě padlý sníh, a co se dere z nich, je pohrdavý smích. Mně v cestu stavíš se? (tak v onom smíchu zní to) já tebou pohrdám a je mi tě zas líto, ty skálo ubohá, ó, z cesty ustup raděj, jsem síla, život, vzruch, jsem nových žití naděj, 27 a tebe, bláhová; jež čníš tu, vetchá hráz, do vírů pěnivých, do hloubi smetu v ráz! Leč skála nehne se; a vzteku, vzdoru plna, se valí na skálu již veliká ta vlna, ji stihne, vrazí v ni – a rozráží se, třepí; však i v tom shroucení je vzdor to velkolepý, jak v kusy rozbita, pěn, kapek sněžná tříšť, se klene, propadá do věčných propadlišť! Sta sirén sněhová jak ramena kdy vzpíná, jak z hlubin perlící by tryskla duše vína, jak bílých ptáků shluk, jenž na ostrovech sídlí, by ke skalám se slít’ a do sebe bil křídly, tak všecko jeden vír a tanec, let a var, v němž vše se rozpadá a vše zas hledá tvar. A v mžiku plný vzduch je hukotu a jeku a šumu, sykotu a vzlykotu a skřeku, a z kouře krůpějí, jenž stále výš jak rost by, to zní jak bolný kvil, jak zoufání, jak hrozby a kletby k nebesům, jež nad tou věčnou hrou se němá, necitná ve výši chladně pnou... Ó, jak tu nemyslit nad onou skalní stěnou na lidstva genie, již ku předu se ženou, 28 by nový žití ruch zas vnesli mezi davy, a bludův o skály si rozrážejí hlavyhlavy, o balvan předsudkův, o tupý poklid těch, jež sami pozvednout by chtěli na křídlech! Však, skály, chvějte se! V těch spadlých kapek roji je zárod nových vln, jež k útoku se spojí, a vlna obrovská, všech padlých sester větší, vás jednou strhne přec a rozrazí sty meči, jen slyšte, moře hněv jak vzplanul divočej – ó, vlno vítězná, už dnes můj pozdrav měj! 29
Dolce far niente.
Slunce hřeje víc a více, ve stín lehám pod thuji; vlny, moře baletnice, před zrakem mi tancují. Za plachtami zřít to láká, jež se tratí za obzor, stíhat v letu křídlo ptáka za daleké hradby hor. Aloë mi blízko kývá v teplém větru na souhlas... zavru oči... moře zpívá, slyším ve snách jeho hlas. Slyším ve snách, jak se pění, jak se vlny zvou a prou, zpěvný hukot, šumné pění, kolébavku rythmickou. 30 Sladkou tíhou, línou mdlobou dýchá na mne slunce dech, mám ji v nohou, očích obou, mám ji ve svých žilách všech. Nade mnou bdí cypřiš stráží, kolem léta jas a vděk – u nás asi listí sráží chladný, vlhký podzimek. V polosnění, v lethargii moře pruh zřím nezměrný – u nás asi do mne bijí časopisy Moderny. Pah, co potompo tom! Jejich černi smyl mi moře majestát, moderní i nemoderní nechám kolem uší vát! Psát? achAch ne! Kde zpívá moře, z pokladů svých berouc tun, rouhání je, ne-li hoře, sáhnout do svých vetchých strun! 31 Tak se těším. V pravdě mdlobou dýchá na mne slunce dech, mám ji v nohou, očích obou, mám ji ve svých žilách všech. Slunce hřeje víc a více, plíží se i pod thuji, vlny, moře baletnice, před zrakem mi tancují... 32
Impromptu.
Na břehu moře samá zrytá skála, a na jedné z nich smutná cypřiš stála; ta smutná cypřiš a to šíré moře! – já cítil v srdci všecko staré hoře. To hoře, po čems ruce v prázdno pnouti, co nelze stihnout ani obsáhnouti, a přec to chtivě před očima míti dnes, zítra, stále – celé dlouhé žití! 33
Stesk.
Od moře vlahý vítr duje, a příboj vln se tříští o skaliska; od moře vlahý vítr duje a horkou skráň mi ochlazuje, a mně se stýská. A každá vlna tančí si a pěje a láká, svádí, repotá a výská; ta každá vlna tančí si a pěje: Sem bláhový v ty naše hry a rejereje, a mně se stýská. Po moři táhnou plachty bílé, jim mizí břehy, maják, město, víska: po moři táhnou plachty bílé, za nimi cypřiš zírá zasmušile, a mně se stýská. 34 Již tmí se, v dálce hrají zvony, je večer, večer, tmavá noc tak blízká; již tmí se, v dálce hrají zvony, ze zahrad vane pochlad vonný, a mně se stýská... 35
Vzpomínka z Peglie.
Je mírný příboj. V moře samém blízku si chumáč dětí v jemném hraje písku; ty děti drobné, plné sil a zdraví, tu jamky hrabou, vrchy z písku staví, a když se jaká vlna moře valí, tu prchá s křikem dětí zástup malý. Však moře, které lodi, skály kácí, vždy stane, couvne před tou dětskou prací, a děti dál si hrajou, v ohni líce, kamínky, mušle do vln házejíce. A děvče jedno s útlým pružným bokem sukénky kasá, valčíkovým krokem vstříc tančí vlně, jež se blíží k břehu, však dřív než vlna do své pěny sněhu ji může strhnout, pozpátku zpět křepčí. A znova zas. Teď nápad měla lepší: bratříčka chytla, jenž se s křikem brání, a nese jej vstříc vlně, moře pláni. 36 Leč tenkrát moře připílilo sobě a postříkalo pěnou děti obě. Ó, toho ruchu, smíchu, křiku, reje! I samo moře jako když se směje a škádlí děti, vlna jeho hbitá když za kulatá lýtka děvče chytá, když děvče stírá s černých vlasů pěnu si s gracií, v níž lze již tušit ženu... Ó, moře, moře, víc než jinde tuší zde zrak můj blízko velkou tvoji duši, jak od Krista až po dnes (jaká četa!) ji měli všichni vskutku velcí světa, již ve svých prsou nesli vesmír celý a bouří lidstvo světili a hřměli do skály věků, volajíce ze tmy, a překvapit se dali – ve hře s dětmi! 37
Hlas moře.
Když moře zaburácízaburácí, a,a vichr jak v ně sáh’, se zdá, že bílí ptáci se nesou na vodách; Kdyžkdyž každá moře vlna se ve skal řítí lem, jak šelma vzteku plná by mrskla ohonem; Aa vichr když v ně buší a vyje jako pes: cos jímá moji duši jak nevýslovný ples. Ples divé, hrubé síly, ples touhy šílený tím větrem být, jenž kvílí, těch vln být rameny. 38 A jak by staré hněvy a dávné bolesti, jež uspí se a sleví, jež nelze pronésti, jež trpím, lidstva článek, na tento hozen svět, svůj střásly mdlobný spánek a znova počly hřmět. Jak nad tou spoustou pěny, jež syčí kol a kol, bych našel vyslovený přec lidstva hněv a bol. Na skále, do níž bila vln pěst, jsem němý stál, však duše s mořem vyla a vichrem v nebes dál. 39
Snítka vavřínu.
V zahradě čárné nad mořem vavřínu snítku utrh’ jsem, to zlatý den táh, a moře jak v hrách – já utrh’ ji maně jakoby v snách. Znám tě, ó, snítko, žel, ó, žel, po tobě tolik pne se čel a v závod se zve a strádá a rverve, to pro kus té smutné zelení tvé. V severu dálném v kraji mlh po tobě zrak mi vzplál i zvlh, než skryje mě drn, pár lístků, pár zrn! – a ve skráň mi vbodli palčivý trn. Zde pak tě lámu snadně dnes, stačí, bych na skráň jen tě vznes’, jsem tady jen host, však jakoby vzrost’ tu pro mne, tak dává kraj mi tvůj skvost. 40 Díky, ó, dík, však nevezmu jej, nečekám již tu na trofej, co mohl, jsem dal, svou radost, svůj žal, své srdce, svůj životživot, a nejradš bych spal. Co však bych doma získal byl rád, z ciziny rukou nechtěl bych brát, tím pohrdám teď – ó, soku můj, hleď! A daleko letěla vavřínu sněť. 41
List.
Kam hledím, slunce, vzduch je plný jasu, u řeky kvetou oleandrů růže, a sladký van si v pinií hrá vlasu, co někde pták si zpívá, co jen může; jak v ženy zrak zříš, hlava se ti točí, a tušíštušíš, s kouzly že tu hrá se zlými, když tu jsem tvojich nezapomněl očí, kde zapomenout moh’ bych ještě, rci mi! Od rána k noci moře v sluch mi zpívá tak konejšivě, jak jen ono umí, že nová krev se do žil starých vlívá a znova rostou illusí všech rumy; jak harfy nebes při bohatém kvasu tu stojí laury, hudba line jimi, když tu jsem tvého nezapomněl hlasu, kde zapomenout moh’ bych ještě, rci mi! 42 Paláců starých bílý mramor svítí, a vnitř to dýchá věčné krásy dechem, a číše láká k svůdné vína síti, z ní samo slunce piješ lačným spěchem; a venku pne se bezoblačné nebe, a růže planou, nebojí se zimy, když tu jsem, dítě, nezapomněl tebe, kde zapomenout moh’ bych ještě, rci mi! 43
Hřbitov v Pise.
Dlouhé chodby táhnou se v čtverci velkém, oken jejich oblouky světlo padá; v slunce záři bělá se bílý mramor gothických kružeb. Prostřed čtverce zelený trávník svítí, dvě tu staré cypřiše trčí nad ním, smutné vždycky, zdají se tady ještě smutnější, tmavší. Vzadu nejzáz kopule kaple pne se, hledí s výše v hřbitova tiché světy, s prachem dávno mrtvých kde mísí vítr Golgothy hlínu. Uvnitř chodeb na stěnách staré fresky plné legend, vítězství přísné Smrti, jež tu kosí sedláky, kupce, mnišky, kněze i krále. 44 Podle stěny pomníky bílé stojí, sarkofagů řada se táhne dlouhá, na všech mistrů velikých v dávném věku tesalo dláto. Nevím, zda mi do duše více padá smutek hrobů anebo tichá krása, která věčně od věků v nové věky nesmrtná září. Třeba vítr do všech již úhlů světa roznes’ prach tvůj dávno tak, jak bys dláto teď byl složil, zdravit tě mohu tady, mistře Pisano! Ale náhle veliký stesk mě chvátí, jak si tiše vzpomínám, ve snách vidím ten náš prostý u chrámu v slunci dřímat hřbitůvek český. Hroby plné srdíček, fijal, růží, na nichž motýl třepetá bílým křídlem, kam se v svátek s děvčetem hoch v své lásce za ruce vedou. 45 Kde jen nízká zídka se kolem bělá, za níž klasy vlní se dálných polí, kde však sladce dřímá se as jen pod tím březovým křížkem. 46
Legenda staré klášterní fresky.
„Hej, bratře, Bruno, ještě jednu číš! ty s každou váháš, skoupě otálíšotálíš, a víš, jakou mám palnou žízeň přec – tak! – starý – tak! je malovat zlá věc tak na sucho!“ Jak stín se Bruno zved’, vzal číš a šel, však bručel venku hned: „„To už je vína, Bůh mou duši spas, a práce nejde k předu – to je čas, co počal fresku, nejsem přeci slep: zeď neplní se, za to prázdní sklep!““ – A naplniv číš, plnou zlosti tvář, se frater sklepník šoural v refektář. „Hej bratře, Bruno!“ – „„Dobře, jdu již, jdu, však poslední dnes číši vidíš tu, víc nedám již, je po něm ti jen líno!““ „Jak?! barvám oheň, štětci vtip dá víno a pevnost ruce – co víš o tom ty!“ A malíř doušek učinil, však rty 47 jen po něm skřivil, prsknul, zlostně děl: „To že je víno? želŽel mi je ho, žel! Tys křtil je vodou, otrok pudů zlých, to, bratře, Bruno, smrtelný je hřích, a nemine tě peklo, síra v něm a oheň věčný!“ – Bruno s úsměvem, že dobře, bručel. A tak bylo denně. Však zatím obraz rost’ na vlhké stěně, a krátce jen, a mnichů konvent stál před dílem celým mlčky opodál a legendu v něm zobrazenou čet’. Šel Kristus pouští, práh’ mu žízní ret, jak vedrem spěl, a cítil náhle hlad. Tu zázrakem vzrost před ním hustý sad, kde stromy zvaly ve stín svůj a mír, a vzduchem jak když ptačích křídel vír se vlní, malí andílkové plaví se sletují a před Krista stůl staví, a Kristus sedá, úsměv na svých rtech. A andílkové, jaký ruch a spěch! mu posluhují. Chléb mu nese ten a onen ryby; všecek upachtěn, a vysoký že pro něho je stůl, na špičky nožek s misou vystoupnul. 48 A jiní sedli v kruhu ke prameni, kde nabírají vody, jež se mění na víno sladké, druzí letí s ním, dvé andílků pak s líčkem buclatým, hle, stranou pláče, případ nemilý, jak létli, talíř s krmí rozbili. Však co tak tichý slaví Kristus kvas, k studánce lstivý přiblížil se ďas a nabral též, a třeba mistr svodů v svém poháru má nezměněnou vodu, přec lakotně k svým prsoum tiskne jej. Ten na obraze zřeli mniši děj. Však na ďábla tak jako na povel všech pohled nyní pátrající sjel, a refektářem otřás’ bujný smích, hle, frater sklepník v rysech ďáblových se krčí v kápi – v říze mnišské sám, jak šeptal by si: Mám já víno, mám, leč nedám krůpěj! Věru, on to, on! A refektářem zvučel mnichů shon a ruch a smích, jak mistrův jal je trest, jen Bruno stranou mlčky svíral pěst. Od oné chvíle přešlo na sta let. Je tichý klášter, jenž tak druhdy kvet’, 49 a kopulí se chrámku s Apenin tak smutně dívá v dolů svěží klín. A refektář má podepřený strop od posledního zemětřasu dob, leč starou fresku ještě jsem tam zřel a s malířem i mnichem soucit měl. 50
In memoriam malíře Tulky.
Jak stín jsi zmizel... Málo jenom těch, jimž může ve snách kynout tvoje líce; šel’s v dál, kam z mlh se ptáků řítí spěch, však s nimi zpět tys nevrátil se více. Ó, jaká vina, jaký byl to hřích, jež roztrhly ti pouto k rodné zemi, či jaký bol to škubal v prsou tvých, a jejž jsi skrýval, v domově svém němý? Či duše tvoje sirá, plná mdlob, tu nenalezla jedno srdce vřelé, a chtěla jen, by do tvých světlých stop vál vítr, čas, jenž všemu v propast stele, co ona padne na samoty klín a přitiskne k svým ústům pohár míru, své oko plné vidin, nebo stín co bude bloudit u hvězd v modrém šíru? 51 Jsi živ? Jsi mrtev? Slavík hřbitovní zda nad tvým prachem v jižní noci zpívá, či hlas tvůj v chrámě, kde se věčně tmí, ó, mistře, v bratří hrobový chor splývá? Snad blízko, blízko, než si myslím, blíž jsem tady, mistře zapomněný, tobě, co v klášterních cel hledím bílou mříž a sady jdu, kde spí se po vší mdlobě. Kýs poutník bludný v monastýru zdech tě hledal v jihu. Starý opat oněm’, když vyslech’ vše, a potom děl jak v snech: Kdo světu prch’, líp nepátrati po něm! A pravdu měl. Ať v zemi spíš svůj sen, ať v úzké cele, kde jen svět se tuší, byl’s jistě mdlý, byl’s jistě nešťasten, zda nyní mír už kolébá tvou duší? 52
Florencie.
Jihu smavá kouzelnice do tkaniva sladkých snů zapřádá mě víc a více po celý již řetěz dnů; nevím návrat ani spásy pod tou modrou oblohou, klečím, otrok její krásy, okouzlen, jí u nohou. Kolébá mě v tiché snění v šeru starých chrámů svých, v kterém svítí do vidění mramorových postav sníh, pestrým sklem kde záře letíc obetkává v odrazu na stěnách tvář svatých, světic v temnu starých obrazů. 53 Paláce mi otevírá mramorových sloupů, stěn, v užaslý kde zrak mi zírá starých mistrů krásy sen, jak jej ve své božské chvíli zachytili na plátně – dech se tají – hlava chýlí – duši je tak posvátně. Je mi, jak by ke mně vanul nesmrtelných duší dech, jak by tiše u mne stanul veliký stín mistrů těch, s Giottem jak by Veronese, s Tintorettem Dolci šel, Tizian snil krásy meze, usmíval se Rafael. A v jich středu Venus svítí, sladká hudba linií, sen a zázrak, klid a žití, krása, která opijí; přes obrazů řadu pestrou zdraví madon snivý jas, nebo krása krásy sestrou přes názory dob i čas. 54 A den plyne jako v tanci, jak tu všedních svorů prost po loggii bloudím Lanzi, přes starý se šinu most, pod nímž tiše šumí Arno, ve svěží se kroutíc luh – chci již prchnout – marno, marno! zakletý jsem v krásy kruh. Dante velký! stínStín tvůj snivě před sebou jsem šerý shlíd’, když jsem, staré dumy živě, kolébal se šumem tříd, a já chápal, duší svojí že jsi zřel až do pekel, když jsi vyštván v bratrů boji Florencii opouštěl. Rodný dům tvůj! Jak se chvěju! Mrak mi sedá na čelo. Dal však, dál! V hrob Medicejů volá Michelangelo, z clon kde Soumrak pozvedá se, Jitřenky plá čaromoc, klidný Den zří v mužné kráse, božskou hlavu chýlí Noc. 55 Však již také hlava moje klesá v sladké závrati, ven, ó, ven! chci ze dna zdroje přírody sám čerpati, nebo z ní jen život vzali tito snové kamenní, z ní jen v svět se pravda valí, věčná svěžest pramení. A již jako v okamihu, jako v báji nejkrašší smavá čarodějka jihu v sady své mě unáší, ve pinií háj a palem, plných jihu tajemství, mezi nimiž s věčným žalem cypřiší se jehlan tmí. Opijí mě slunce zářízáří, azal, laurů zelení, před níž ve snách bozi staří ztrácejí se kamenní, modrem nebes, růží dechem, písní vody zurkavou, šumem stromů, který spěchem vlní se mi nad hlavou. 56 A tak jihu kouzelnice po celý již řetěz dnů zapřádá mě víc a více do tkaniva sladkých snů; nevím návrat ani spásy pod tou modrou oblohou, ležím, otrok její krásy. okouzlen, jí u nohou. Přátelé již na severu klep si o mně šuškají, a z dvou věrných očí v šeru slzy tekou potají, tak jako kdys do bran Říma zvěst když přišla: V zakletí Antonius mdle že dřímá Kleopatře v objetí! 57
Tizianova Flora.
Jen zde v tom kraji věčných květů, ó, vidino ty líbezná, jsi duší mistra v lehkém letu se nésti mohla vítězná! A oko sotva rozezná, co květ, co nach je tvojich retů, tvůj dlouhý vlasvlas, jak do března když přítmí padne prška vznětů. Ty usmíváš se jemná, cudná, a oko tvé jak čistá studna, jdeš bílá, snivá, rozmilá. A z květů, které s tvých tu dlaní se sypou, jeden, jara paní, i mně jsi v srdce hodila! 58
Buď zdráva mi, révo!
Buď zdráva mi, révo plamenná, buď zdráva, buď zdráva, buď zdráva! v níž pověčný dřímá žití vzruch, v níž země své síly, krev svou Bůh a slunce svůj oheň mi dává. Zde na stráních modrých Apenin a všude kol cesty tě zdravím, jak po kmenech šplháš v lezkyň hrách a od stromu k stromu v girlandách se rozpínáš obloukem smavým. A všude tvé hrozny modravé mi vesele kynou a svítí hned jako dvou tmavých očí žár, hned zase jak bujných prsů pár, z nichž pije se nesmrtné žití. 59 A číše když blýská přede mnou a do snů svých lákáš mě ramen, tu zdá se mi, chápu starých zvěstzvěst, a myslím, jen v tobě ukryt jest ten bohům kdys urvaný plamen! Tys v obrazech Vecellia kolorit a humorem v Giustiho zpěvu a v „barbarských odách“ jsi nadšením a v Mazzinim touhou jsi ztéci Řím a vášní jsi v povstalců hněvu. Tys všude, kde blýská lidský duch, kde jaký svět stavěn i bořen, kde v myšlénky žhavé padá čin, tys moderní Léthe křivd a vin a zázračný života kořen. Buď zdráva mi, révo! Seveřan, jsem krví tvou zved’ se a ožil a zdá se mi, každou tvou krůpějí jak nový by žití dar s nadějí a odvahou stékal mi do žil. 60 Nechť každou tu jeseň pavučí tvých hroznů žeň bohatou kreje, a žár jich ať do písní poetů tu v plamenném výšlehne rozletu a z očí žen láskou se směje! 61
Květinářce.
Na třídě stát líno, obcházeti stoly, viďte, signorino, že to bolí, bolí, prodávati květy, které nikdo nechce, ke vší bídě, již vám život dává, usmívat se lehce. Davy jdou, a vozy hrčí – táhne k páté, a vy tuberosy stále v koši máte; vonných vašich růží málokdo si přeje, zdá se mi, že vaše ruka bílá zimničně se chvěje. 62 Vzpomínáte s mukou, před deseti lety jak vám drali z rukou vaše bílé květy, platili je draze z rozmaru i z touhy za ten z vašich krásných tmavých očí jeden pohled dlouhý? Plné rty vám plály jak list kamelie, svítila již z dáli sněžná vaše šíje, sama květ jste byla, žel, tak krátce, krátce, dnes už se jen usmíváte při tom jako při pohádce. Vlny, zniklé vlnyvlny, a tak dávno k tomu! dnes už košík plný vrátíte as domů do špíny a puchu, do té bídy kleté, signorino, co tu ještě muky, nežli dovadnete! 63 Ó, tak vědět pouze, mládí květ kde mají, létla byste v touze pro něj po všem kraji, nocí, dnem a nocí, šíleně se hnala a teď byste, signorino, viďte, již jej neprodala! Marné fantasie, viďte, signorino, jednou se jen pije mládí sladké víno; dnes je tak a zítra? dobře víte, jednou že vás svadlou pohozenou kytku na ulici zvednou... 64
V troskách římského divadla.
Ještě půlkruh kamenných stupňů šedý, sedadel vždy vyšších a vyšších závit velikým tu rozpíná lidstva davům hostinnou náruč. Ještě tmí se pod stupni brány průlom, ještě trčí zbytky tu sloupů bílých k nebi vzhůru, k modrému trčí nebi, ale vše marno. Dávno dozněl poslední davů potlesk, smích a hlahol, jásavé znikly skřeky, zápasníků, herců se zamkly oči dávno, ach, dávno. Nyní jenom Apenin cypřiš smutná s krásných, révy ohnivé plných svahů, dómu věž a zářící jihu nebe samo se dívá. 65 Na stupně teď sálavé slunce pouze sedá sobě, zahřívá chladnou žulu, v jeho záři ještěrka, jiskra jedna, časem se mihne. Místo křiku diváků, jejichž atom dávno v lidstvo živoucí zase přešel, klášterních jen zvonů tu budí echo večerní Ave. Na schod jeden sedám zde, sluncem zalit, patřím za svým cigara modrým dýmem. Tak vše přešlo. Přede mnou hrá se všeho poslední drama... 66
Z vlaku.
Jedem, rychlík uhání, jakoby měl křídla, horem, dolem, po pláni v skalních orlů sídla. Kolem pole rýžová, vinice a sady, slunce záře růžová leží všady, všady. Od stromu se stromu vstříc révy věnce vily, kynuly nám od vesnic štíhlé campanily. Každým mžikem kolem nás obraz jiný, jiný, a teď skály, sráz a sráz – modré Apeniny. 67 Do kupé nám hodinu slunce proud již šlehá, mladé matce na klínu dítěte spí něha. Teď se budí – Bůh mě spas! je to diblík živý, však už slyšet jeho hlas, že se třesou čivy. Pláč a smích, a v náručí z náruči jde jedné, umučí mě, umučí dítě neposedné. Giulietta, Giulia, ticho, Giulietta! volá matka, druh i já, otec, mladá teta. Giulietta, sedni již! – stále v sluch mi vniká – že na tebe, uvidíš, pošlu Menelika! 68 V kupé hned se ujal vtip, smích se ozval kolem, jenom mně snad jako šíp protklo hruď to bolem. Vzpomenul jsem, kolem vsí jak jsme tichých hnali, jak tam pod tím mírem spí hořké asi žaly! Kolik asi, tak jsem snil, stlačen ve svém koutu, kvílí matek za těch chvil pro své syny v poutu! Co tu sester, nevěst, žen oči pláčem pálí pro ty; kteří našli sen zkrváceni v dáli! Vlak hřmí dál i s děcka hrou, na sklo tisknu čelo, zdá se mi, že pojednou se tak stmělo, stmělo... 69
Gondoliera.
Noc táhne, vane zahrad vůně, skryt mraky měsíc na polo, ó, plyň jen zticha po laguně, má gondolo! Pod křídla noci v kanál úzký se skryla v párech stínů druž, ty plyň, jich sladké hry a schůzky však nevyruš! A nevyplaš ni políbení, kde dvojí stín si v náruč kles’, naslouchej zticha přísah znění a nepověz! Jak moruší se chvěje listí, co loutna lká kdes potají, a nade mnou se hvězdy čistí a padají! 70 A na oblohy půdě tmavé jak také lagun na páse člun bílé luny zticha plave a houpá se. Teď v sluj se skryl, již mrak mu klene, teď plyne v záři ze sluje, ký gondolier as jej žene a vesluje? Já zde, on tam – jsme bratry v poutipouti, svět spící, němý okolo, kéž můžeš s ním v čtvrť míru plouti, má gondolo! 71
Benátky z rána.
Je zamlženo, jako bývá v říjnu, a ni San Giorgio spatřit nelze s rivy, jak duchů zjev loď ční skrz závoj mhlivý, spí kráska jihu v tenkém muselínu. Kdes zvonů hlas se zachvěl zádumčivý a zapad’ lagun ve hlubokém klínu, řad dlouhých gondol čeká na rej živý, kde jaká bárka, veze zeleninu. Teď blýsklo slunce, rychle mlhu dělí. Hlas prodavače, jenž jak kohout bdělý, se ozval prvně. Vzhůru vše, co snilo. Vše v jas a nach a v jeden plápol splývá, a v zrcadlo se Venecie dívá, jež dechem noci jen se opotilo. 72
Benátky v noci.
Noc vábná, teplá, modravá a tichá, a celou rivou na sta světel plane, a každé volá: Smutný seveřane, pojď, láskou, něhou, touhou všecko dýchá! V kavárnách hlučno. Před nimi se míchá za smíchu, žertu dav, jenž nepostane, a od moře to vlahým dechem vane, a na laguně laškovně to šplíchá. Pár květinářek do cesty ti vkročí, sic v líci jejich rylo bídy hoře, však závrať jímá pohlédnout jim v oči. Slyš, s piazzetty hudby tón sjel hravý, a Verdimu jak naslouchá teď s davy, ni slyšet není neklidné dřív moře. 73
Sen na laguně.
Plá západ drahokamy, van moře chladněj’ dých’, co zní nad Benátkami hlas zvonů večerních: na vodách mnohá bárka, a lev svatého Marka má křídla v červáncích. Pod bílým Mostem vzdechů, jenž pne tu baldachýn, má loďka v tichém spěchu se noří ve vod klín, v té vodě mrtvé, tmavé jak černá labuť plave a tiše jako stín. Kanálů klikatinou se nese její lem, kde hlasy hlučné hynou a každý dům tak něm; 74 kde vše, co lká i zpívá, jen v tiché echo splývá se sladkým soumrakem. Paláců starých sláva kol v mrtvé kráse spí, omítka opryskává, a kámen padá s ní, však sloupů mramor bílý se skvěle pne v té chvíli, v té záři večerní. Mdle velké šedé domy a chrámy v bílých snech se shlížejí a lomí v těch vody zrcadlech; řad kolů – klášter – vzadu se směje zeleň sadu, zkad cítit růží dech. Vždy víc a víc se smráká, zdi kol jak tesy skal, stín v náručí stín láká, vše splývá ve tmy val, 75 tu tam jen světlo třpytné jak bludná hvězda kmitne, v níž soucit byl se vzňal. A ticho vše. Člun časem projíždí mostní sluj, tak dutým zní to hlasem, když vzkřikne lodník můj, že příšerný sen stoupá mi v skráň, co loď se houpá – ó, černý člune, stůj! Ta mrtvá tmavá voda, můj lodník – mračný kmet, to ticho – jaká shoda! to podzemní je svět! to Styx – za živých meze mě Charon starý veze, zkad nevrátím se zpět. Ó, zpátky, převozníku, z těch smutných tvojich řek, já zapomněl jsem v mžiku, když Smrti hnát mě vlek’ 76 na jednu z živých výsknout, na jedny rety vtisknout svůj slední polibek! Snad hlavu nyní kloní, a přes bledou jí pleť se řinou slzy – pro ni, ó, pro ni ještě teď! Nač vlhnout mají ty oči? Ó, věř, že ke mně skočí a – pak si tedy jeď! Však dál člun černý pluje vstříc stínům jen a tmám, sny převozník můj snuje, a já tak sám, tak sám hle, pluji v říši duchů – v tom slyším plno ruchu, sta světel padá k nám! To Canal grande září, a ten tam hrozný sen, již jedem’ v stínů šláři z kanálů úzkých ven, 77 a já, jak ze tmy pluji, ta světla pozdravuji jak žití nový den! 78
Lido.
Na bílé krajky pohyblivé se mírný příboj roztéká, a moře je tak tiché, snivé do daleka a daleka. Jak dýchala by v sester tlumu ta každá vlna nestálá a v kolébavém jakby šumu jak v sladké hudbě roztála. A zní to jako sirén smíchy, jimž perly svítí ve vlasech, a teď jak lásky šepot tichý a zas jak temný hlubin vzdech. Slyš, moře vítr šepotavý i ve moruších šelestí, a skrze jejich světlé hlavy co táhne dávných pověstí! 79 Po břehu chodím, mušličkami jenž pestrými tak posetý, že myšlénka hned hlavou šla mi jej srovnat s krajem palety. A kam jen zraky sletět mohou, mám šíré moře naproti, jež v bílých pěnách u mých nohou se jako kočka lichotí. Tak lísá se, tak tře a rovná, že mine každé bázně cit, ba zdá se ti, že musíš zrovna to moře měkce pohladit. Však ne, ach, ne! To všecko lečí, a když tě mírem konejší, v tom větší dřímá nebezpečí než v jeho bouři včerejší. Již nebe rudne. Tmavý nádech jak po šírém by moři táh’, a výš co hvězdy běží v stádech, i zemzem, i moře tone v snách. 80 Teď, zdá se mi, je blízka chvíle, kdy dávno mrtví v hlubině, zas po luně jak touží bílé, se sirén budí na klíně. A z hloubi zní to k břehu hraně, jak mrtví mezi skalisky když házejí si s dlaní v dlaně měsíce třpytné penízky... 81
S Bohem, cypřiši!
Ty cypřiši má štíhlá tam skály nad ostrohem, už tedy naposledy buď s Bohem, s Bohem, s Bohem! Snad často ještě ve snách tě uzřím za měsíce, však v žití nikdy – nikdy se neshledáme více! 82
Cestou domů.
Jak ptáče, které na jih letí, když chladné větry zavyly, jsem letěl tobě do objetí, ó, jižní kraji spanilý! A naplnil jsem duši svoji tvou září, dechem k pokraji, však nyní zas už v nepokoji se křídla moje zdvihají. Ó, marně střeš mi svoje rámě, bys zadržel mě chvíli zpět, a darmo svůdně voláš na mě: „Proč odejít, proč odletět?“odletět? „PročProč nezůstat, kde jara na sny jsi zase vzpomněl, plný sil, a kde jsi chvíli kliden, šťastný všech útrap zapomnění pil?“ 83 Ó, díky, kraji, dojat věru jsem v hloubi srdce hlasem tvým, leč pták jsem přilét’ ze severu a jako ptáče odletím! Jak ptáče naše přiletavé, jež zimní naší za doby je šťastno ve tvé záři smavésmavé, a přec – tu hnízdo nezrobí! 84
Vzpomínky z jihu.
Je venku všecko bílé tak a bílé, jak sníh se sype, tuším, den už třetí, sám v pracovně své sedím, čelo chýle, a duše moje volna v dálku letí. Přes pláně letí sněhu, horstva hradby až v slunný jih, kde už je dávno vesna, kde vlahý vzduch jak na rty medu klad’ by a poupat dávno praskla pouta těsná! A znova zřím, jak mramor chrámů svítí, jak v slunci září staré mosaiky, a znova slyším moře do skal hřmíti a v bílých pěnách vln se klenout střiky. Již zapomínám; že je kolem zima, že padá sníh a chlad že venku studí, mně jaro tvoje, jihu, v duši dřímá, a kdy jen chci, se probudí mně v hrudi. 85 Ó, sladké, blahé z jihu upomínky, jež, kraj kdy pust a pták již dávno utich’, své skvostů plné otvíráte skřínky, svých odnášíte duši na perutích. Až vskutku v kraj náš přiletí máj mladý, květ bílých zvonků, fijal na svém čele, a počne spáče zimní budit všady, já řeknu mu: Mě můžeš minout směle! 86 OBSAH. Str. Cestovní píseň9 Západ na jezeře Bodamském12 Lev Luzernský14 Na jezeře čtyřkantonskémČtyřkantonském1415 Cestou v Alpách17 Noc na jihu20 Moře22 Ó, kdo tě, moře26 Vlna27 Dolce far niente30 Impromptu33 Stesk34 Vzpomínka z Peglie36 Hlas moře38 Snítka vavřínu40 List42 Hřbitov v Pise44
[87] Str. Legenda staré klášterní fresky47 In memoriam51 Florencie53 Tizianova Flora58 Buď zdráva mi, révo!59 Květinářce62 V troskách římského divadla65 Z vlaku67 Gondoliera70 Benátky z rána72 Benátky v noci73 Sen na laguně74 Lido79 S Bohem, cypřiši!82 Cestou domů84 Vzpomínky z jihu85
Oprava. Na straně 24. v poslední sloce místo „ve smíru“ čti „vesmíru.
E: js; 2002 [88]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Knihtiskárna F. Šimáček nakladatelé)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 88

Věnování: Havrda, František
(Příteli Dr. Fr. Havrdovi ku vzpomínce na blahé chvíle, prožité společně v zemi slunce a květů. A. K.)