Gondoliera.

Gondoliera.
Noc táhne, vane zahrad vůně, skryt mraky měsíc na polo, ó, plyň jen zticha po laguně, má gondolo! Pod křídla noci v kanál úzký se skryla v párech stínů druž, ty plyň, jich sladké hry a schůzky však nevyruš! A nevyplaš ni políbení, kde dvojí stín si v náruč kles’, naslouchej zticha přísah znění a nepověz! Jak moruší se chvěje listí, co loutna lká kdes potají, a nade mnou se hvězdy čistí a padají! 70 A na oblohy půdě tmavé jak také lagun na páse člun bílé luny zticha plave a houpá se. Teď v sluj se skryl, již mrak mu klene, teď plyne v záři ze sluje, ký gondolier as jej žene a vesluje? Já zde, on tam – jsme bratry v poutipouti, svět spící, němý okolo, kéž můžeš s ním v čtvrť míru plouti, má gondolo! 71