Vlna.

Vlna.
Již letí... scirocco, ten jihu honec prudký, ji přihnal z daleka, jak zvedl svoje důtky, a ona veliká, jak zvíře podrážděné se vzpjala vysoko a ku břehu se žene a řítí divoce, jak měl by její let jít, hřmíti bez hrází přes celý šírý svět. Však skála zčernalá a stará, odevěká, ji tupě z dáli zří a nepohnutě čeká, co vlna spatřivši ten obrys její hrubý, jen víc se vyhrbí a vycení své zuby, ty zuby bělavé jak čerstvě padlý sníh, a co se dere z nich, je pohrdavý smích. Mně v cestu stavíš se? (tak v onom smíchu zní to) já tebou pohrdám a je mi tě zas líto, ty skálo ubohá, ó, z cesty ustup raděj, jsem síla, život, vzruch, jsem nových žití naděj, 27 a tebe, bláhová; jež čníš tu, vetchá hráz, do vírů pěnivých, do hloubi smetu v ráz! Leč skála nehne se; a vzteku, vzdoru plna, se valí na skálu již veliká ta vlna, ji stihne, vrazí v ni – a rozráží se, třepí; však i v tom shroucení je vzdor to velkolepý, jak v kusy rozbita, pěn, kapek sněžná tříšť, se klene, propadá do věčných propadlišť! Sta sirén sněhová jak ramena kdy vzpíná, jak z hlubin perlící by tryskla duše vína, jak bílých ptáků shluk, jenž na ostrovech sídlí, by ke skalám se slít’ a do sebe bil křídly, tak všecko jeden vír a tanec, let a var, v němž vše se rozpadá a vše zas hledá tvar. A v mžiku plný vzduch je hukotu a jeku a šumu, sykotu a vzlykotu a skřeku, a z kouře krůpějí, jenž stále výš jak rost by, to zní jak bolný kvil, jak zoufání, jak hrozby a kletby k nebesům, jež nad tou věčnou hrou se němá, necitná ve výši chladně pnou... Ó, jak tu nemyslit nad onou skalní stěnou na lidstva genie, již ku předu se ženou, 28 by nový žití ruch zas vnesli mezi davy, a bludův o skály si rozrážejí hlavyhlavy, o balvan předsudkův, o tupý poklid těch, jež sami pozvednout by chtěli na křídlech! Však, skály, chvějte se! V těch spadlých kapek roji je zárod nových vln, jež k útoku se spojí, a vlna obrovská, všech padlých sester větší, vás jednou strhne přec a rozrazí sty meči, jen slyšte, moře hněv jak vzplanul divočej – ó, vlno vítězná, už dnes můj pozdrav měj! 29