In memoriam

In memoriam malíře Tulky.
Jak stín jsi zmizel... Málo jenom těch, jimž může ve snách kynout tvoje líce; šel’s v dál, kam z mlh se ptáků řítí spěch, však s nimi zpět tys nevrátil se více. Ó, jaká vina, jaký byl to hřích, jež roztrhly ti pouto k rodné zemi, či jaký bol to škubal v prsou tvých, a jejž jsi skrýval, v domově svém němý? Či duše tvoje sirá, plná mdlob, tu nenalezla jedno srdce vřelé, a chtěla jen, by do tvých světlých stop vál vítr, čas, jenž všemu v propast stele, co ona padne na samoty klín a přitiskne k svým ústům pohár míru, své oko plné vidin, nebo stín co bude bloudit u hvězd v modrém šíru? 51 Jsi živ? Jsi mrtev? Slavík hřbitovní zda nad tvým prachem v jižní noci zpívá, či hlas tvůj v chrámě, kde se věčně tmí, ó, mistře, v bratří hrobový chor splývá? Snad blízko, blízko, než si myslím, blíž jsem tady, mistře zapomněný, tobě, co v klášterních cel hledím bílou mříž a sady jdu, kde spí se po vší mdlobě. Kýs poutník bludný v monastýru zdech tě hledal v jihu. Starý opat oněm’, když vyslech’ vše, a potom děl jak v snech: Kdo světu prch’, líp nepátrati po něm! A pravdu měl. Ať v zemi spíš svůj sen, ať v úzké cele, kde jen svět se tuší, byl’s jistě mdlý, byl’s jistě nešťasten, zda nyní mír už kolébá tvou duší? 52