Moře.
My rouháme se tobě, velké moře,
když srovnáváme s tebou v klamu slepce
svých snů a dum potůček, který šepce,
svou lásku a své hoře!
Ty šíré, svaté, volné, nekonečné,
hvězd zrcadlo a bassin slunce skvělý,
v tom, co tu žije, nemáš parallely,
vždy tajemné a věčné.
Vždy stejnéstejné, a vždy jiné každým mžikem,
teď klidné, vlídné leháš sobě tišetiše,
a teď se zvedáš v majestátu pýše
a vesmír plníš rykem.
Dnes šelma, která řve a zuří lítě
a ohonem svým vztekle půdu šlehá,
si zítra zpíváš, jeden ples a něha,
a hraješ jako dítě!
22
A řeknu-li: Jsi zelené! – ty v mžiku
se uděláš mi modrým, řku-li: šedéŠedé!
tu růžný nádech na vlnách se přede,
ó, moře kouzelníku!
Sic mnohá loď tvé vlny křížem oře,
a člověk věří její přídě jisté,
však ve hlubinách panenské a čisté
jsi od stvoření, moře!
A vše, co lodí ve plovoucím úle
se skrylo, žije, lodi věří plně,
ne vlastní silou živo na tvé vlně,
leč z tvojí pouze vůle!
Když ty chceš, veta po všem, co loď vězní,
ty rozrazíš jí čelo ranou jednou
a v hlubinu ji strhneš nedohlednou
a dál se valíš přes ni.
A bez křížů a bez jmen dnes i příště
co kostí, trosek na tvém dně se skrývá,
a nad nimi dál trav tvých vlaje hříva,
ó, velké pohřebiště!
23
Jim requiem zní všechněm jednou řečí,
jak do skal příboj hřímá, pěstí bije,
a jak to hučí; šumí, elegie
všech hrobních·zpěvů větší!
Však mnohé, vím, ne z chtivé zmaru zloby
ty’s dolů stáhlo k sobě do hlubiny,
leč abys svět jim ukázalo jiný,
své poklady a zdoby.
Ty červenavé koralů svých lesy,
z nichž slunce v noci červánků nach ssaje,
své živé hvězdy, bajné krásy kraje
a mlčení, jež děsí.
V tvém klíně Smrt se se Životem snoubí,
stonásob vracíš, co tvůj jícen chytne,
ty v útok hřmíš, a tiše v luně třpytné
ti perla roste v hloubi.
Tvé sny jsou velké, srdce tvoje buší
ve smíruvesmíru na zvon, vzdechy tvoje dují,
všem slabým sladce, těm, kdož pouta kují,
jak memento zníš v duši.
24
Buď zdrávo, moře! Přáno mi jen chvilku
tu býti s tebou, nad nímž velcí stáli
v snách proroci, jež druh a přítel stálý
jsi myslitelů, snílků!
Já v snách tě často vídal, často tuze
jsem slyšel vříti vlny tvoje šumné,
a teď tu, sfinga věčná, ležíš u mne
v své divukrásné hrůze!
A sny mé studem couvají a blednou,
a hádanek svých nepojímám dějů,
jen němý stojím, chvěju se a chvěju,
že zdravím tebe jednou.
Že srdce moje bije bouřným spěchem
tak blízko, blízko svaté hrudi tvojí,
že slabý dech můj s tvým se v jedno pojí,
ó, moře, velkým dechem!
25