Cestou domů.

Antonín Klášterský

Cestou domů.
Jak ptáče, které na jih letí, když chladné větry zavyly, jsem letěl tobě do objetí, ó, jižní kraji spanilý! A naplnil jsem duši svoji tvou září, dechem k pokraji, však nyní zas už v nepokoji se křídla moje zdvihají. Ó, marně střeš mi svoje rámě, bys zadržel mě chvíli zpět, a darmo svůdně voláš na mě: „Proč odejít, proč odletět?“odletět? „PročProč nezůstat, kde jara na sny jsi zase vzpomněl, plný sil, a kde jsi chvíli kliden, šťastný všech útrap zapomnění pil?“ 83 Ó, díky, kraji, dojat věru jsem v hloubi srdce hlasem tvým, leč pták jsem přilét’ ze severu a jako ptáče odletím! Jak ptáče naše přiletavé, jež zimní naší za doby je šťastno ve tvé záři smavésmavé, a přec – tu hnízdo nezrobí! 84