Vzpomínka z Peglie.

Antonín Klášterský

Vzpomínka z Peglie.
Je mírný příboj. V moře samém blízku si chumáč dětí v jemném hraje písku; ty děti drobné, plné sil a zdraví, tu jamky hrabou, vrchy z písku staví, a když se jaká vlna moře valí, tu prchá s křikem dětí zástup malý. Však moře, které lodi, skály kácí, vždy stane, couvne před tou dětskou prací, a děti dál si hrajou, v ohni líce, kamínky, mušle do vln házejíce. A děvče jedno s útlým pružným bokem sukénky kasá, valčíkovým krokem vstříc tančí vlně, jež se blíží k břehu, však dřív než vlna do své pěny sněhu ji může strhnout, pozpátku zpět křepčí. A znova zas. Teď nápad měla lepší: bratříčka chytla, jenž se s křikem brání, a nese jej vstříc vlně, moře pláni. 36 Leč tenkrát moře připílilo sobě a postříkalo pěnou děti obě. Ó, toho ruchu, smíchu, křiku, reje! I samo moře jako když se směje a škádlí děti, vlna jeho hbitá když za kulatá lýtka děvče chytá, když děvče stírá s černých vlasů pěnu si s gracií, v níž lze již tušit ženu... Ó, moře, moře, víc než jinde tuší zde zrak můj blízko velkou tvoji duši, jak od Krista až po dnes (jaká četa!) ji měli všichni vskutku velcí světa, již ve svých prsou nesli vesmír celý a bouří lidstvo světili a hřměli do skály věků, volajíce ze tmy, a překvapit se dali – ve hře s dětmi! 37