Z vlaku.

Z vlaku.
Jedem, rychlík uhání, jakoby měl křídla, horem, dolem, po pláni v skalních orlů sídla. Kolem pole rýžová, vinice a sady, slunce záře růžová leží všady, všady. Od stromu se stromu vstříc révy věnce vily, kynuly nám od vesnic štíhlé campanily. Každým mžikem kolem nás obraz jiný, jiný, a teď skály, sráz a sráz – modré Apeniny. 67 Do kupé nám hodinu slunce proud již šlehá, mladé matce na klínu dítěte spí něha. Teď se budí – Bůh mě spas! je to diblík živý, však už slyšet jeho hlas, že se třesou čivy. Pláč a smích, a v náručí z náruči jde jedné, umučí mě, umučí dítě neposedné. Giulietta, Giulia, ticho, Giulietta! volá matka, druh i já, otec, mladá teta. Giulietta, sedni již! – stále v sluch mi vniká – že na tebe, uvidíš, pošlu Menelika! 68 V kupé hned se ujal vtip, smích se ozval kolem, jenom mně snad jako šíp protklo hruď to bolem. Vzpomenul jsem, kolem vsí jak jsme tichých hnali, jak tam pod tím mírem spí hořké asi žaly! Kolik asi, tak jsem snil, stlačen ve svém koutu, kvílí matek za těch chvil pro své syny v poutu! Co tu sester, nevěst, žen oči pláčem pálí pro ty; kteří našli sen zkrváceni v dáli! Vlak hřmí dál i s děcka hrou, na sklo tisknu čelo, zdá se mi, že pojednou se tak stmělo, stmělo... 69