Florencie.
Jihu smavá kouzelnice
do tkaniva sladkých snů
zapřádá mě víc a více
po celý již řetěz dnů;
nevím návrat ani spásy
pod tou modrou oblohou,
klečím, otrok její krásy,
okouzlen, jí u nohou.
Kolébá mě v tiché snění
v šeru starých chrámů svých,
v kterém svítí do vidění
mramorových postav sníh,
pestrým sklem kde záře letíc
obetkává v odrazu
na stěnách tvář svatých, světic
v temnu starých obrazů.
53
Paláce mi otevírá
mramorových sloupů, stěn,
v užaslý kde zrak mi zírá
starých mistrů krásy sen,
jak jej ve své božské chvíli
zachytili na plátně –
dech se tají – hlava chýlí –
duši je tak posvátně.
Je mi, jak by ke mně vanul
nesmrtelných duší dech,
jak by tiše u mne stanul
veliký stín mistrů těch,
s Giottem jak by Veronese,
s Tintorettem Dolci šel,
Tizian snil krásy meze,
usmíval se Rafael.
A v jich středu Venus svítí,
sladká hudba linií,
sen a zázrak, klid a žití,
krása, která opijí;
přes obrazů řadu pestrou
zdraví madon snivý jas,
nebo krása krásy sestrou
přes názory dob i čas.
54
A den plyne jako v tanci,
jak tu všedních svorů prost
po loggii bloudím Lanzi,
přes starý se šinu most,
pod nímž tiše šumí Arno,
ve svěží se kroutíc luh –
chci již prchnout – marno, marno!
zakletý jsem v krásy kruh.
Dante velký! stínStín tvůj snivě
před sebou jsem šerý shlíd’,
když jsem, staré dumy živě,
kolébal se šumem tříd,
a já chápal, duší svojí
že jsi zřel až do pekel,
když jsi vyštván v bratrů boji
Florencii opouštěl.
Rodný dům tvůj! Jak se chvěju!
Mrak mi sedá na čelo.
Dal však, dál! V hrob Medicejů
volá Michelangelo,
z clon kde Soumrak pozvedá se,
Jitřenky plá čaromoc,
klidný Den zří v mužné kráse,
božskou hlavu chýlí Noc.
55
Však již také hlava moje
klesá v sladké závrati,
ven, ó, ven! chci ze dna zdroje
přírody sám čerpati,
nebo z ní jen život vzali
tito snové kamenní,
z ní jen v svět se pravda valí,
věčná svěžest pramení.
A již jako v okamihu,
jako v báji nejkrašší
smavá čarodějka jihu
v sady své mě unáší,
ve pinií háj a palem,
plných jihu tajemství,
mezi nimiž s věčným žalem
cypřiší se jehlan tmí.
Opijí mě slunce zářízáří,
azal, laurů zelení,
před níž ve snách bozi staří
ztrácejí se kamenní,
modrem nebes, růží dechem,
písní vody zurkavou,
šumem stromů, který spěchem
vlní se mi nad hlavou.
56
A tak jihu kouzelnice
po celý již řetěz dnů
zapřádá mě víc a více
do tkaniva sladkých snů;
nevím návrat ani spásy
pod tou modrou oblohou,
ležím, otrok její krásy.
okouzlen, jí u nohou.
Přátelé již na severu
klep si o mně šuškají,
a z dvou věrných očí v šeru
slzy tekou potají,
tak jako kdys do bran Říma
zvěst když přišla: V zakletí
Antonius mdle že dřímá
Kleopatře v objetí!
57