Noc na jihu.

Antonín Klášterský

Noc na jihu.
Sám na balkon villy jsem vyšel – nade mnou hvězdnatá báň, a pode mnou zahrada spící v šedou se pojila tkáň, v ní pinie lehce se chvěly jakoby v neklidných snech, a cypřiší obelisk trčel, jak na obzor přibitý plech. A skrze cypřiše tmavé jezera Většího pruh jak v pohádce čarovně svítil, pln ho byl lahodný vzduch, od spícího jezera větřík měkkou tak perutí vál a odnášel jezera vzdechy v širokou zamženou dál. Tu v azalek, vavřínů houští to potichu zavzdychlo v sled, a v uhly jak žhavé by dýchl, hvězd silněji zaplanul hled, a růže voněly dole, na hvězdný patříce strop, a bělostné sassifrag květy do sladkých lákaly mdlob. 20 Sám na balkon villy jsem vyšel ochladit horoucí tvář, kam útulných salonků ze dvou padala stlumená zář, a z jednoho klavíru hudba nesla se v ticho a tmu, co z druhého Petrarkův sonet s dívčích zněl ohnivých rtů. Ty tóny tak živé, tak snivé, nyvé a divoké zas se vlnily, tančily, chvěly – ta líbezná sloka i hlas! ty tóny tak sladké i teplé, veršů těch čarovná moc! a obé to splývalo v tichou, vlahou a hvězdnatou noc. A v noc tu jsem toužebně patřil, dálného severu syn, má duše jak v teplé by lázni se smývala se starých vin a s kalu a prachu a špíny všednosti blátivých cest a měla zas odvahu čisté pozdravit plápoly hvězd! 21