Západ na jezeře Bodamském.

Antonín Klášterský

Západ na jezeře Bodamském.
Jak starcům velkým do bílého vlasu když teprv Sláva vplétá růže žhavé, na dálných horách v slunce rudém jasu se zarděl sníh, a vlny zelenavé jsou plny jisker, hvězd a zlatých klasů, jak na západ loď naše bystře plave, a chvílí zdá se, znovu vždy a znovu, že plujem’ v žhoucím roztaveném kovu. Sta růžných květů jak když vstává, zmírá a na sta nových zvedá kalich rudý z té brázdy vln, jíž jezera pláň šírá je rozryta a zvarhanělá všudy; a vítr duje, do lodi se vzpírá, roj racků vzlétá nad vln živé hrudy, a s křikem k lodi blíží se jich řada a provází ji v dál. A slunce padá... 12 Teď ozářilo krásu dálných břehů, kde bílé město k jezeru se tlačí, a všecko plá, hle, v jednom tmavém žehu, jak požár když tam rozpjal peruť dračí a chvátí všecko v jazyků svých šlehu, kam oko moje pohlédnouti stačí, a mrak, jenž nad ním stojí, zle se chmouře, se zdá být jenom černý kotouč kouře. Však čím se déle dívám do záplavy, tím víc mi, jak bych hranici zřel žhavou, z níž plamen šlehá hltavý a dravý až v nebes výš nad mučenníka hlavou, a kol jak zřel bych davy, davy, davy, jak co již skryto věků clonou tmavou by v odrazu se znovu vzduchem neslo. Teď mizí všecko. Slunce do vln kleslo. A divný chlad jak vplul by do jezera; do plaidu úž se stará lady halí, co knihu zamkla bledá její dcera, a ke psu tlačí hoch se jakýs malý; já naslouchám, jak za snivého šera vypráví vlna vlně ples i žaly, a v západ shaslý stále ještě zírám a ruce, jak bych modlit měl se, svírám... 13

Básně v knize Vzpomínky z jihu: