Jak starcům velkým do bílého vlasu
když teprv Sláva vplétá růže žhavé,
na dálných horách v slunce rudém jasu
se zarděl sníh, a vlny zelenavé
jsou plny jisker, hvězd a zlatých klasů,
jak na západ loď naše bystře plave,
a chvílí zdá se, znovu vždy a znovu,
že plujem’ v žhoucím roztaveném kovu.
Sta růžných květů jak když vstává, zmírá
a na sta nových zvedá kalich rudý
z té brázdy vln, jíž jezera pláň šírá
je rozryta a zvarhanělá všudy;
a vítr duje, do lodi se vzpírá,
roj racků vzlétá nad vln živé hrudy,
a s křikem k lodi blíží se jich řada
a provází ji v dál. A slunce padá...
Teď ozářilo krásu dálných břehů,
kde bílé město k jezeru se tlačí,
a všecko plá, hle, v jednom tmavém žehu,
jak požár když tam rozpjal peruť dračí
a chvátí všecko v jazyků svých šlehu,
kam oko moje pohlédnouti stačí,
a mrak, jenž nad ním stojí, zle se chmouře,
se zdá být jenom černý kotouč kouře.
Však čím se déle dívám do záplavy,
tím víc mi, jak bych hranici zřel žhavou,
z níž plamen šlehá hltavý a dravý
až v nebes výš nad mučenníka hlavou,
a kol jak zřel bych davy, davy, davy,
jak co již skryto věků clonou tmavou
by v odrazu se znovu vzduchem neslo.
Teď mizí všecko. Slunce do vln kleslo.
A divný chlad jak vplul by do jezera;
do plaidu úž se stará lady halí,
co knihu zamkla bledá její dcera,
a ke psu tlačí hoch se jakýs malý;
já naslouchám, jak za snivého šera
vypráví vlna vlně ples i žaly,
a v západ shaslý stále ještě zírám
a ruce, jak bych modlit měl se, svírám...