Z vlaku.
Jedem, rychlík uhání,
jakoby měl křídla,
horem, dolem, po pláni
v skalních orlů sídla.
Kolem pole rýžová,
vinice a sady,
slunce záře růžová
leží všady, všady.
Od stromu se stromu vstříc
révy věnce vily,
kynuly nám od vesnic
štíhlé campanily.
Každým mžikem kolem nás
obraz jiný, jiný,
a teď skály, sráz a sráz –
modré Apeniny.
67
Do kupé nám hodinu
slunce proud již šlehá,
mladé matce na klínu
dítěte spí něha.
Teď se budí – Bůh mě spas!
je to diblík živý,
však už slyšet jeho hlas,
že se třesou čivy.
Pláč a smích, a v náručí
z náruči jde jedné,
umučí mě, umučí
dítě neposedné.
Giulietta, Giulia,
ticho, Giulietta!
volá matka, druh i já,
otec, mladá teta.
Giulietta, sedni již! –
stále v sluch mi vniká –
že na tebe, uvidíš,
pošlu Menelika!
68
V kupé hned se ujal vtip,
smích se ozval kolem,
jenom mně snad jako šíp
protklo hruď to bolem.
Vzpomenul jsem, kolem vsí
jak jsme tichých hnali,
jak tam pod tím mírem spí
hořké asi žaly!
Kolik asi, tak jsem snil,
stlačen ve svém koutu,
kvílí matek za těch chvil
pro své syny v poutu!
Co tu sester, nevěst, žen
oči pláčem pálí
pro ty; kteří našli sen
zkrváceni v dáli!
Vlak hřmí dál i s děcka hrou,
na sklo tisknu čelo,
zdá se mi, že pojednou
se tak stmělo, stmělo...
69