Gondoliera.
Noc táhne, vane zahrad vůně,
skryt mraky měsíc na polo,
ó, plyň jen zticha po laguně,
má gondolo!
Pod křídla noci v kanál úzký
se skryla v párech stínů druž,
ty plyň, jich sladké hry a schůzky
však nevyruš!
A nevyplaš ni políbení,
kde dvojí stín si v náruč kles’,
naslouchej zticha přísah znění
a nepověz!
Jak moruší se chvěje listí,
co loutna lká kdes potají,
a nade mnou se hvězdy čistí
a padají!
70
A na oblohy půdě tmavé
jak také lagun na páse
člun bílé luny zticha plave
a houpá se.
Teď v sluj se skryl, již mrak mu klene,
teď plyne v záři ze sluje,
ký gondolier as jej žene
a vesluje?
Já zde, on tam – jsme bratry v poutipouti,
svět spící, němý okolo,
kéž můžeš s ním v čtvrť míru plouti,
má gondolo!
71