VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.
I.
Můj bratr nejstarší se zahleděl
v zrak chudé dívky. Z rodu dobrého
sic byla také, ale neměla
nic nežli půvab svojí mladosti.
To zvěděv otec, velkým hněvem vzplál
a varoval i hrozil. Jiné měl
s ním plány; sníval: dálné na cesty
že vydá sese, a zkušenosti pln
a na rtech hbitost cizích jazyků,
se vrátí pak, by z rodu vzácného
a bohatého přivedl si choť
a stále výše stoupal k úspěchu.
Těm snům teď konec! Otec tušil as,
že bratr zemdlí v teple hnízdečkahnízdečka,
a vůní lásky opit, nebude
nic chtět už víc. A čeho se tak bál,
to bratrův sen byl vskutku. Na cesty?
Nač bloudit světem, když mu zářil zde
ten úsměv štěstí? Učit se a číst?
Vždyť v jejích očích celou lásku če’,
a ta mu nad knih moudrost. Cizí řeč?
Ne, chce jen v jedné slyšet, stále však:
„Ó, mám tě ráda“ – A tak postavil
si hlavu tenkrát, jindy poddajný
a jak vosk měkký, a když pln byl let,
svůj sňatek oznámil. A znovu bouř
otřásla klidem, z očí otcových
šlehaly blesky, se rtů duněl hrom.
13
Pak utišil se matky domluvou
a chraplavě řek’: „Dobře, vem si ji,
leč na svatbu ti nikdo nepůjdem,
dál můžeš domů přijít, kdy jen chceš,
však ona nesmí překročit můj práh,
co budu živ!...“
A dělo se, jak řek’.
Rok skoro chodil domů bratr sám,
a otec rád ho vídal, rozmlouval
s ním vlídně vždy, leč nikdy nezeptal
se na choť jeho – jak by nebyla.
A nikdo z druhých též se nesměl ptát.
To bratra hnětlo, a tak řidčeji
pak přicházel. Leč potom, prosinec
když bílý nastoup’ vládu, chodíval
zas častěji a vždy jak otázku
by němou měl v svých očích, jako by
na něco čekal, něco říci chtěl,
a nepromluviv, zklamán odcházel.
To ve vzduchu již byly vánoce,
jež otec rád měl. V ten čas jak by vždy
střás’ všecky trudy, všecky starosti
jak ulehly by, vlny bouřlivé,
pod hvězdným nebem. Jindy šetrný,
rád dárky sháněl a vždy vidět chtěl
své všecky děti kolem u stolu.
Než ten rok jak by nebyl jaksi svůj:
hned zamyšlený seděl, do prázdna
kams hledě dlouho, a hned měřil zas
neklidným krokem délku pokoje,
vzdych’ nejednou a přetrh’ nevrle
14
řeč, na vánoce jestli vzpomněl kdo,
co peněz padne a tak zbytečně.
Kdo věděl o tom, jaký hrozný boj
mu vnitruv nitru zuřil, jaký lásky spor
a hrdosti?! A bratr ke všemu
teď nepřicházel dlouho. Až dva dny
před Štědrým dnem zas přišel. A tu pak,
když loučil se, naň ani nehledě,
řek’ otec: „Chceš-li, přijít můžete,
ty s Marií, o Štědrý večer sem !“
A bratr v očích slzy, políbil
mu ruku jeho vděčně, radostně
a zasmál se a skoro poskočil
si jako chlapec – jemu také se
tíž asi velká s prsou svalila,
neb měl svůj domov rád a bez něho
proň vánoc nebylo by...
A tak jsme
zas kolem otce všichni seděli
o Štědrý večer, o jednoho víc
dokonce bylo: žínky bratrovy
vše oživoval hovor nám a smích.
A svíčky plály, chvojí vonělo,
a všem jak byl by zavál přes čelo
dnes teplý van od křídel andělských.
15