Vánoce (1935)

Antonín Klášterský

Diplomatická verze Ediční verze
ANT. KLÁŠTERSKÝ VÁNOCE
NÁKLADEM KNIHOVNY LITERÁRNÍHO KRUHU MORAVSKÁ OSTRAVA.
[3]
SVATVEČER.
Obloha je stkána bledá z andělských jak bílých per, tmavé les k ní témě zvedá – táhne tichý svatvečer. Jaké ticho v širém lese, kde vše bílý skrývá sníh! Dříve,Dříve než kdo naděje se, má je také v prsou svých. Ztracený jak v dávném čase ráj by se to otevřel; duše na mžik odívá se v čistých citů sněžnou běl. Havran smutku v dálku letí, střásá starost těžká skráň. V sněžná pole nepaměti vzpomínání kráčí laň. 5
VÁNOCE.
Ó, vánoce, váš dech již cítím váti vzduchem! Sníh tu tam polétá, a v třídách vře to ruchem, od rána po večer se valí jimi davy, jak nové krve proud a svěžejší a zdravý by v města žíly vběh. Ó, jste tu, jste tu zase! Tak dí mi vozů shon, rtů úsměv, šepot v hlase, jas skříní výkladních, kde skvostů leží sláva, řad krámků, cena kde se v závod vyvolává, za okny jesličky i jablek řada v mechu a v trhu stromků les, pln jehličného dechu. A všecka záře ta, ten shon a kroky všecky jsou tu, bys na večer mír v prsa zavřel dětský. * Zas býti dítětem! V ten večer roku jeden se plížit dětských let ve ztracený svůj eden, jenž zavát životem jak širá pole venku, a v dětí jásotu již cítit za chvilenku, jak pod tím kročejem vzpomínek teplých taje ten sníh vám u srdce, jak ve snů dětských kraje vás unáší to dál a vlhko v zrak vám vklouzlo! To vaše heslo je, ó, vánoce, i kouzlo! * Již v mlze zapadlo kdes slunce celé rudé, a tmí se... Vzplanula již světel záře všude a v dlažbě vlhnoucí se zračí v chvějném lomu. Však davy řidnou teď, to každý chvátá domů, a za mžik bude klid. Již každé okno svítí. Za chvíli za každým ruch hlasů bude zníti a cinkot příborů a sklenic, zvonku znění a praskot ořechů a dětí dovádění, co jizbou šířiti se bude chlouba matky, ryb vůně nakyslá a ovoce dech sladký. A venku bude klid, až v ulic prázdno chladné hlas zvonů vánočních svou slavnou písní vpadne. * 6 Ó, vy, kdož chvátáte, kde teplá síň vás čeká, boháči, gourmandi, jež kožešina měkká a boa zahřívá přes drahocenné šaty, co vám jen přinésti ten večer může svatý? Vy, kteří máte vše, jste dneska stejně chudí jak ti, kdož stojí tu na dlažbě, která studí, zedráni, bez sousta a churaví a bosí, kdož bědně chvějí se a o soucit vás prosí. Jde večer, přijde noc, noc pokoje a míru, a oni bloudíce o hladu v mrazném šíru, jed v srdci, v oku zášt a zlobu lednou v tváři, své pěsti zaťaté vám zvednou k oken záři. Ach, ne, vy nesmíte jít kolem nich jak vždycky, jen zrak svůj odvrátit a zívat apathicky; kdos zadržel váš krok, tak lehký, kolébavý, ať anděl to či cit, hlas jakýs vám teď praví: Zde dar váš vánoční, jej vemte od těch chudých! Svou otevřete dlaň a vemte z očí rudých tu slzu radosti, jež přes tvář bídy stéká, a její vděčný hlas, jenž zní jak hudba měkká, vám srdce naplní svým teplem. Slza jejich je skvost, jenž pláti vám vždy bude při kročejích, a vaše démanty a vaše perly zblednou před darem chudiny, před touto slzou jednou! 7
VÁNOČNÍ. Komp. Jaromír Fiala.
Hút! – hút! – hút! Stranou dnes starost, žal a trud! Ovečky dřímají ve stáji, andělé na nebi zpívají, že se bůh lásky všem narodil, prostý a chud. Sladká zvěst nese se nocí v třpytu hvězd. Přes kraje táhne, hor vrcholy, zvony ji nadšeně hlaholí, do chyše vpadá i nejnižší, do koutů měst. Hút! – hút! – hút! Nenávist, zloba – nic než blud! Jeden jen osud je nad námi, všichni jsme bratry a sestrami, trvá jen láskou ztmelen náš svět, láskou jen zkut. Pln jí hled, schyl se, kdo’s bohat, k dětem běd! A ty, kdo trpěl jsi celé dni, hlavu svou v důvěře pozvedni, proč bys, chud, nemoh též lidem plát, spasit též svět?! Hút! – hút! – hút! Stranou dnes starost, žal a trud! Lidská vše srdce dnes pospolu v souladu bijte a hlaholu, jak zvonů srdce, jež ulita z nejčistších rud! 8
TICHÉ SVÁTKY.
Vánoce, to jsou tiché svátky. Napadl sníh, kraj je tak tich a jako proměněn do pohádky. Neslyšet kroků, když městem jdou chodci, utichl hluk a boje a hádky, tiše plá hvězd roj v oblacích ve svaté noci. Den jako jindyjindy, a přec zas jiný, jako by nebylo hříchu a viny, nebylo bolu. Lidé jsou měkčí a tišší, všecko se zdá jim jasné a prosté, bez jedu, ze slov jenž namnoze čiší, hovoří spolu. U večer tiší zasednou hosté ke tvému stolu. Myslil’s, že dávno prach jsou a prach, vídal’s jich tváře už jenom v mhách, a teď tu sedí, mladí i šedí, a ptají se, ptají a na dětství tvé tak vzpomínají. Do jejich tváře díváš se bledé, hlas jich, jak suchý když list šumí v luhu, a přec je znáš, a se rtů ti sjede: „Maminko! – otče! – sestro má! – druhu!“ 9 A přitom jako by po čas ten celý stříbrné zvonečky zněly třaslavě, tichounce, spíše jen v tuše z tmy noční hluše, jak by to harfy pozaznívaly, ale tak z daleka – z daleka – z dáli... Vánoce, to jsou svátky tiché. Napadl sníh. Utichly sváry plané a liché. Neslyšně koně po sněhu kluší. Kraj je tak tich. Ticho je v duši. 10
DĚTI U JESLIČEK.
Ježíšku malý v jesličkách, ó, před zimou tě chránit, vždyť jsi skoro nah, hle, děti jdou. Ten šat ti nese a ten plášť, plen trošinku, a já zde šátek, teplý zvlášť, a peřinku. Ó, děti, že jste hodné, vím, vždyť Bůh jsem sám, leč dejte jiným chudobným to dětičkám! Mě zahřát šátky za zimy, to marné je, mé srdce skutky dobrými jen okřeje. Ty šatky neste, kde je chlad, nic na míse, kde děti mrznou podle vrat a chvějí se! Pak duj si mráz a střechýly věš na stříšku, mně bude teplo za chvíli jak v kožíšku! 11
VÁNOČNÍ IMPROMPTU.
Když do noci zvony zní hluboce a stínů rej na bílé stěně, ó, smutné, ó, tesklivé vánoce, kde letos o jednoho méně! Nechť zazní i chvilkou bujný smích a zvoní, cinkají číše, v své duši každý z těch veselých přec vzpomíná smutně a tiše. Však jasné jak planou do noce z těch oken lampy a svíce, ó, šťastné, ó, veselé vánoce, kde letos o jednoho více! 12
VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.
I.
Můj bratr nejstarší se zahleděl v zrak chudé dívky. Z rodu dobrého sic byla také, ale neměla nic nežli půvab svojí mladosti. To zvěděv otec, velkým hněvem vzplál a varoval i hrozil. Jiné měl s ním plány; sníval: dálné na cesty že vydá sese, a zkušenosti pln a na rtech hbitost cizích jazyků, se vrátí pak, by z rodu vzácného a bohatého přivedl si choť a stále výše stoupal k úspěchu. Těm snům teď konec! Otec tušil as, že bratr zemdlí v teple hnízdečkahnízdečka, a vůní lásky opit, nebude nic chtět už víc. A čeho se tak bál, to bratrův sen byl vskutku. Na cesty? Nač bloudit světem, když mu zářil zde ten úsměv štěstí? Učit se a číst? Vždyť v jejích očích celou lásku če’, a ta mu nad knih moudrost. Cizí řeč? Ne, chce jen v jedné slyšet, stále však: „Ó, mám tě ráda“ – A tak postavil si hlavu tenkrát, jindy poddajný a jak vosk měkký, a když pln byl let, svůj sňatek oznámil. A znovu bouř otřásla klidem, z očí otcových šlehaly blesky, se rtů duněl hrom. 13 Pak utišil se matky domluvou a chraplavě řek’: „Dobře, vem si ji, leč na svatbu ti nikdo nepůjdem, dál můžeš domů přijít, kdy jen chceš, však ona nesmí překročit můj práh, co budu živ!...“ A dělo se, jak řek’. Rok skoro chodil domů bratr sám, a otec rád ho vídal, rozmlouval s ním vlídně vždy, leč nikdy nezeptal se na choť jeho – jak by nebyla. A nikdo z druhých též se nesměl ptát. To bratra hnětlo, a tak řidčeji pak přicházel. Leč potom, prosinec když bílý nastoup’ vládu, chodíval zas častěji a vždy jak otázku by němou měl v svých očích, jako by na něco čekal, něco říci chtěl, a nepromluviv, zklamán odcházel. To ve vzduchu již byly vánoce, jež otec rád měl. V ten čas jak by vždy střás’ všecky trudy, všecky starosti jak ulehly by, vlny bouřlivé, pod hvězdným nebem. Jindy šetrný, rád dárky sháněl a vždy vidět chtěl své všecky děti kolem u stolu. Než ten rok jak by nebyl jaksi svůj: hned zamyšlený seděl, do prázdna kams hledě dlouho, a hned měřil zas neklidným krokem délku pokoje, vzdych’ nejednou a přetrh’ nevrle 14 řeč, na vánoce jestli vzpomněl kdo, co peněz padne a tak zbytečně. Kdo věděl o tom, jaký hrozný boj mu vnitruv nitru zuřil, jaký lásky spor a hrdosti?! A bratr ke všemu teď nepřicházel dlouho. Až dva dny před Štědrým dnem zas přišel. A tu pak, když loučil se, naň ani nehledě, řek’ otec: „Chceš-li, přijít můžete, ty s Marií, o Štědrý večer sem !“ A bratr v očích slzy, políbil mu ruku jeho vděčně, radostně a zasmál se a skoro poskočil si jako chlapec – jemu také se tíž asi velká s prsou svalila, neb měl svůj domov rád a bez něho proň vánoc nebylo by... A tak jsme zas kolem otce všichni seděli o Štědrý večer, o jednoho víc dokonce bylo: žínky bratrovy vše oživoval hovor nám a smích. A svíčky plály, chvojí vonělo, a všem jak byl by zavál přes čelo dnes teplý van od křídel andělských. 15
ALE TI NAŠI...! (Motiv z doby válečné.)
Mží a zas mrzne, padá sníh, mrazivě v líce to pálí... Což, nám je dobře u kamen, spřádáme tichý vánoční sen, ale ti naši – tam v dáli! Přišlo to náhle jako blesk do ticha radostných hodin... Jaký se vplížil to, zvenčí vtáh’ příšerný stín a stesk a strach do záře, do tepla rodin?! Jeden nám schází tenhle rok, jak on as vánoce světí? Nu, jen tu slzu vymáčkněm s řas, třeba se naoko usmívat zas, už pro ty nebohé děti. Nesmíme zkazit jim svátky přec, brzy snad skončí vše klidem – takové ticho je po kraji, a zas již na nebi zpívají andělé: Pokoj všem lidem! Stromeček září plný svěc, betlému lesknou se skály... Což, nám je dobře u kamen, spřádáme tichý vánoční sen – ale ti naši – tam v dáli! 16
VÁNOČNÍ RUBA’JJÁTY. Paní Anně Plešingrové-Brodské. (Psáno za války.)
Ó, Štědrý dne, ó, radostné vy chvíle! Sníh bílý na všem, v drsné svojí síle ruch každý ztlumen, ticho je i v duši, a myšlenky, jež táhnou jí, jsou bílé. * Svátečně v srdci. V krbu hoří klestí, a vzduch jak pln když tajemných je zvěstí. Jak jednou za rok skutkem by se stala báj o věčném tom pokoji a štěstí. * Ó, nelitujte vonných smrčků v lese, že tolik se jich podtne, odveze se! „Zda budu zvolen, bych nes’ dětem radost?“ se každý strůmek tichou touhou třese. * Co praví zvony a co klest, jež praská? Ký smysl každá vánoční má zkazka? V tvé duši teplo, chlad že zahnal’s jiným, dar největší, jejž můžeš dát, je láska. * Dnes andělé prý pějí v nebes výši. Však jenom ten, kdo cizí bolest ztiší a jednu slzu setře smutných zraků, tu rajskou píseň – ve svém nitru slyší. * V den dušiček se svými vzpomínkami jdem na hřbitov, kde mnohý druh a známý; však o vánocích splácejí nám mrtví a víc než jindy tráví večer s námi. 17 Jsou zapadány rokle, sloupy, chyže, zaváty cesty, mezníky a kříže, tak daleko a těžko od vsi ke vsi, jen od srdce je k srdci nějak blíže. * Hle, vánoční plá strůmek v světel kráse, a písně znějí o vší světa spáse. Ó, smutku té, jež jenom k vůli dětem, jež nechápou, dnes trochu usmívá se! * Kdy padá sníh a vše se zavát chystá, nač vzpomenu si vždycky dozajista v své teplé síni? – Jak teď vypadají ta, kde jsem v létě bloudil, drahá místa. * Je bílý sníh i na lánulánu, i líše, pláň rovná, širá leží tady tiše jak nesmírný list bílý, připravený – Co svatá noc naň hvězdnou rukou vpíše? * Ó, stará proroctví, ó, zvěsti sudby, jak zbaven vás,vás ten ubohý svět zchud’ by! Snad nejste víc než mha a klam a cetka, a přec, co ve vás naděje a hudby! * Noc svatá, hvězdná... Sníh a větru stony, však na faře je teplo... vzduch tak vonný. Ó, štěstí! dýchej z vánoční vám chvoje, a Mír! mír! pějte ouběnické zvony! 18
VÁNOČNÍ HALUZ.
Je starý zvyk, že dívky dají snět třešně v zimě do vody a v komůrce své, v jizbě, v stáji do jarní vkouzlí pohody: Že o vánocích, sníh kdy padá, za vánice a za zimy jim rozkvete ta haluz mladá drobnými květy bílými. A jako na div jarní ony na snět tu patří s úsměvem, ba zdá se jim: sad kol je vonný, a ony s milým chodí v něm. Zas pějí ptáci, květ je všude, a milý šeptá: Má jsi, má! Co bylo, je, co není, bude, slib jara tolik dojímá. Ó, srdce, jež jsi dlouho spalo ve smutku, stínech, zbuď se, zbuď! Vždyť na květ stačí i jen málo si zahřáti dát chladnou hruď. Dej prohřát si ji teplem lásky a svlažit novou nadějí, slyš mladý smích, slyš dětské hlásky, zpěv zvonů, jež zní slavněji. Co zima tu? Hleď, v oknech světla! Ó, vánoční buď ona snět, jež jako jarní zázrak zkvetla, a věř a doufej, mladě kveť! 19
VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.
II. Prof. dr. Janu Fr. Hruškovi.
Tak vyprávěl mi starý přítel můj: Ach, vánoce – že připomínáte – my neměli jsme pěkné loňský rok. Byl churavější jsem v ty právě dny než jindy, sotva učinit moh’ krok, a spánek míjel stále víčka má noc za nocí. A žena ke všemu, jak víte snad, si ruku zlomila a stejně byla bezmocna jak já. Za dlouhá leta běd a bolestí jsem naučil se snášet klidně vše, co seslal na mne Bůh. A vzpomínka, jak naši staří u nás v podlesí tam trpět znali, také sílila. Tu často zřel jsem, Danda, dřeváčník, jak hledí na mne, mrzák nebohý, jenž ještě v stáří lámal sedě štěrk a po čtyřech se zdvíhal se země, a starý dudák Hančl usmíval se na mne s lože svého v špitále a hrál mi na dudy... Však tenkráte, o vánocích těch, už i kouzlo to mi selhávalo. Jak tu v pracovně jsem seděl sám, kol jenom kupy kněh, mně připadalo, že jsem na pustý byl ostrov mořem bouřným vyvržen a pozbyl všeho s lidmi spojení, a oni se mnou, a jen zázrakem že bych se dostat moh’ zas mezi ně, tak vzdálené dnes. Co mi útěchou být mohlo ještě, co by odváti mnoumou mohlo opuštěnost, sklíčenost? A tu, jak zved’ jsem hlavu, padl zrak mi na radio. Pousmál jsem se. 20 Již dávno, dávno neposlouchal jsem ni zpráv, ni hudby. Ale v tento mžik cos nutkalo mě, nechat je zas znít. Krok – péro lusklo, a já slyšel jsem, ó, Bože můj, co slyším? Toť můj verš, můj Vánoční zpěv, k němuž přítel můj kdys připjal křídla, hudby svojí vzlet. Zpěv o hvězdě, jež jasně zářila nad Betlemem, o zvěsti andělské, zpěv pastoušků, již nenechali svých stád a spěchali se Spáse poklonit, jež zrodila se světu v dítěti. To byla slova má, jež letěla teď vzduchem zimním v celý širý svět, k všem srdcím lidským. Nezpívali to pastoušci prostí, to jsem zpíval já, to jásala má duše: „Smiloval se Bůh a světu Spasitele dal. Buď sláva Otci, sláva Synu buď a oslaven buď námi svatý Duch! Ó, zněte písně, zněte koledy, to padla zář nám v tmy a do bědy, jde Pán náš smazat starý lidstva dluh!“ Div stal se, zázrak. Jako nebes dar mi zněl ten zpěv. Již nebyl opuštěn jsem ani sklíčen. S lidmi žil jsem zas a v jejich středu k srdcím volal jsem, by pozvedla se z prachu k výšinám, nes’ radost jim a světlo, útěchu. A mojí vlastní duší blaženost se rozlévala; necítil jsem běd ni bolestí, já usmíval jsem se a pohnutím se zachvíval, a zrak mi vlhl slzou. Tou jsem děkoval za div ten Bohu, cítě, že se on to sklonil ke mně, se mnou tady dlel a zaplašil můj stesk a ztlumil ston, všech bědných duší vlídný Spasitel. 21
VÁNOČNÍ MÍR.
Mír vánoční! Sníh bílý na vše napad’ a tlumí rachot vozů, dusot kroků; druh na druha se přestal na mžik sápat, zmlk’ svár a zchlad’ hněv nepřátel a soků. Na oknech pnou se něžné květy mrazu, vzduch v síních vůní jehličí je provát, jak andělská bys křídla v tichém rázu nad svojí hlavou slyšel poletovat. A v duši ticho jak v té sněžné pláni, jak i tam sníh by všecky pokryl trny, jen tiché hlavou táhne vzpomínání, jak od lesa když v pole vyjdou srny. Vzpomínky na ty, kteří odešli nám a které měli horoucně jsme rádi, již rozchvěli nám srdce ke hlubinám a do oblak je vznesli v době mládí. Je tichá noc, noc vánoční je svatá. Ó, vy, kdož s naší odlétli jste země, zas pojďte v kruh náš, zotvíráme vrata, a o své lásce šeptejte nám jemně! Je tichá noc. A náhle ve sluch zní ti půlnoční zvony mocných srdcí ranou; kdejaké okno, stromek za ním svítí, a nebesa, hle, hvězdami jak planou! Pár let... a zemí otřásala děla, Smrt kosila, krev tekla v světě širém, a dnes, jak země oddýchala celá by blaženým a nerušeným mírem. 22 S tou myšlenkou jak zvedneš zrak svůj vzhůru, již nezříš hvězdy, ale steré oči, jež, co zní píseň cherubínských kůrů, se k zemi dolů pátravě tak točí. To oči těch jsou, které střely sklály, a po pozemském jak teď hledí kraji a klid a mír zří do mlhavé dáli, jak radostně se na nás usmívají. Mír vánoční! Svět celý se mu vzdává od našich končin do nejzazší Thule. Buď na výsostech Bohu za to sláva a pokoj lidem všechněm dobré vůle! 23
NA PŮLNOČNÍ.
Nad krajinou zasněženou hvězd se třpytí miliony, svítí okna chat a domků, nocí slavně znějí zvony. Na půlnoční chrám to volá ve vysoké svoje stěny, kadidlem a chvojí provát, světly všecek ozářený. A již na hlas zvonu velký po sněhu, jenž v chůzi křupá, lid jde – jeden tu, tam druhý a zde celá lidí tlupa. Mladý muž jde vesel s ženou, naděje jím vane měkká: jesličky už na rok stavět bude tomu, jehož čeká. Dědoušek se bílý belhá, do kožíšku svého choulí: Vánoce zas – poslední už pro něho, ach, nebudou-li? Slyš, zda zvonky neznějí to někde v dálce nad závějí? Ne, ach, ne, to děvčata se radostí a blahem smějí. A tam jedna – stranou družek – se statným svým hochem stojí, zrak jí září, když jí šeptá: „Do příštích jsi vánoc mojí!“ 24 Snad jen hvězdy viděly to při hlaholném zvonů znění, jak se dvoje žhavá ústa střetla v dlouhém políbení. Ó, jen zněte, zněte, zvony, v radostném a slavném rázu: oči září dnes jak hvězdy, v lících kvetou růže mrazu. Ale ještě krašší růže v zasněženém bílém kraji z chladu, sněhu, z ledu záští v srdcích lidských rozkvétají. Rozkvétají, šíří teplo, že sníh mizí, tají zmrazky, celý svět svým plní dechem čarovné ty růže lásky. A já chtěl bych jít a všude, kde ty růže vzácné pěstí, v pastýřský roh zadout píseň: Dej Bůh štěstí! Dej Bůh štěstí! 25
VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.
III. Boh. Brodskému.
Na literární jedné besedě, kde sešel se nás přátel věrný kruh, že venku počal hustě padat sníh, na vánoce se stočil rozhovor a na vánoční dárky. „HloupostiHlouposti“ – řek jeden z nás a rukou při tom mách’ – dám„dám ženě grošů pár, by koupila si něco pro sebe i pro děti, však vymýšleti dárky nemám kdy ni náladynálady.“ – – A„A vidíš,vidíš,“ – druhý děl – mě„mě právě těší, hledat, přemýšlet, čím překvapil bych je, a z radosti pak jejich sám mám radost.radost.“ –Také„Také taktak“ – se ozval třetí – činíval„činíval jsem rád, až jeden dárek můj mi pokazil vánoce celé – chcete vědět, jak?jak?“ – „Jen povídej!“ A přítel zapáliv si nový doutník, počal vyprávět: „Jsme s ženou sami a vždy rok co rok jsme slavívali sami vánoce, a pokaždé se podařilo mi, ji překvapiti něčím. Jeden rok však byl jsem v koncích. Nic, nic nechtělo mě napadnout, a vánoce již byly před dveřmi. Tu stalo se, že vzácný host k nám přijel na venkov, a žena chtěla skvěle uctít ho. 26 Stůl jak sníh zářil, sklenky broušené se třpytily, a stříbro lesklo se jak vlnky v měsíci – můj spočinul zrak na všem zálibně, jen cukránka se chudá zdála mi a nevhodná, a tu mi šlehlo hlavou: Cukránka! Stříbrná cukránka dar bude vánoční! Hned druhý den jsem zajel do Prahy a se sochařem, milým přítelem, jsme hledali půl dne pak – ale žel, vše bylo všední jen a banální a bez půvabu, vkusu, jemnosti, co nabízel nám prodavačů sklad. Až v antikvářův zbloudili jsme krám pak na štěstíštěstí, a tu jak cukránku nám ukázali, vykřikli jsme: Tu! Ze stříbra byla celá ryzího, tvar neobvyklý měla barokní, výzdoby její, květy, girlandy tak jemné byly, ciselované – nu, pravý skvostný kousek umění. Jel radostně jsem domů s cukránkou, jak zlatou rybku byl bych lapil v síť, a o Štědrý den po večeři jsem ji podal ženě: „Co,Co to, co to je?“je?‘ se zasmála a strhla obal v ráz a potom – hrůzou vytřeštila zrak, na židli klesla, zastřela si tvář, a celým tělem lomcoval jí pláč. Mně pohas’ na rtech úsměv, skočím k ní, ji tisknu k sobě : „Co,Co se stalo ti? 27 Proč pláčeš, drahá ? Neplač, miláčku, a pověz, řekni, co vše znamená!“znamená!‘ – Leč ona štká a štká. Jsem zoufalý. Ve vlas ji líbám, hladím, šeptám jí v sluch slůvka sladká – marně, vzlyká dál. Však mezi štkáním jejím slyším teď, jak stená tiše : „Rakev,Rakev! Bože můj!“můj!‘ „Co,Co mluvíš to? Kde jaká rakev je?“je?‘ Tu zvedá prst a mlčky k cukránce jím ukazuje: – „To,To že rakev je?“je?‘ – se směji hlasně, „vždyť,vždyť to cukránka!“cukánka!‘ „Ne,Ne, je to rakev, je to vnuknutí, že tu jsi koupil, je to znamení, že letos zemru!“zemru!‘ A pak v nový pláč se dává zase, ničím utišit ji nemohu, a náhle vzchopí se a do ložnice prchá, kvílejíc. Tak Štědrý den náš skončil neblaze, a celé svátky nepromluvila pak na mne slůvka, chodila jak stín, zrak smutný, mrtvý. Co jsem dělat měl? Hned po svátcích jsem jel zas do Prahy a přivez’ domů jinou cukránku, všedního tvaru, jak je všude zříš, a bylo dobře. Zas byl u nás klid, a žena jako jindy zpívala si při práci své. Já však nikdy již jsem nevymýšlel dárky.“ Přítel vstal. „Už musím na vlak – deset bezmála. Nuž, sbohem tedy, drazí přátelé, všem vánoce vám přeji veselé, všem krásné svátky.“ 28
SAMOTÁŘOVA PÍSEŇ VÁNOČNÍ.
Když svatá noc vše mírem halí a světla planou, zvony zní, v své jizbě, ve snách, stromek malý též vystrojím si vánoční. Na místě svíček v snítkách chvoje pro tichou chvíli úlevy však zářit nechám oči tvoje a sladké tvoje úsměvy. Pak s radostí tak jako děti, když svátek jejich před nimi, si ověsím ty vonné sněti rozpomínkami sladkými. A zakončit že třeba čímsi, bych ilusi měl docela, tvůj obraz nejvýš zavěsím si, tu nebeskou tvář anděla. V modlitbách zbloudím zapomněných a v mžiku noci nejtišším tvůj hlas, jak s nebes otevřených zpěv cherubínský, uslyším. 29
VÁNOČNÍ PÍSEŇ POTULNÉHO ZPĚVÁKA.
Bez domova, ženy a dětí jdu horem a dolem, prost pout, a bratr mi bezuzdný vítr, a druh můj veselý proud. Proč dnes jen stesk v duši se vkrádá a v srdci něco mi lká? Na nebi na sta hvězd hoří a v oknech světýlka. Ach, ovšem, vždyť Štědrý je večer, kdy pějí mír andělé a těm, kdož u krbu doma, mrak roztává na čele. Jak v krčmě pod houní ležím, zřím jasnou světnici, a muž v ní, žena a dítě a stromek zářící. Jak dítě radostí skáče nad krásou zázraku, a oči ženy jak září jak hvězdy v oblaku! Oh, vidím, zase je vidím, jak mha když se rozplyne, ty oči sladké a milé, ty na světě jediné. 30 Zda dnes, kdy pohlédnou oknem v tu mraznou dáli tmou, ty sladké, ty milé oči si zpěváka vzpomenou? Je půlnoc již. Zvony teď znějí tak z hluboka do noce, a ke mně jak když se kdos sklání a pohádky šepoce... Jak, slza? Oh, zpěváku hloupý, fí! to se nesluší! A houni svou starou jsem stáhl si vysoko přes uši. 31
VÁNOČNÍ HVĚZDY. Elle Musilové-Kreslové.
Utichl život, zápas a boj s polnicí k útoku břesknou; polétá vloček sněhových roj, na nebi hvězdy se lesknou. Vánoční hvězdy to shlížejí na zemi s úsměvným klidem, vnukají novou zas naději, krásné sny sypou v noc lidem. Dítěti o milých zajíčcích, kteří si hopkují v trávě, panenkách vesele tančících, o zámkuzámků kouzelných slávě. O lásce hochu a děvčeti, že jim je čarovnou zoří, o žhavých polibků pečeti, která jim na ústech hoří. Ženušce o štěstí rodiny, která se kolem ní druží; o zdaru, úspěchu hrdiny, vítězství jeho snah muži. A těm, kdo mdlí už jsou životem, cítili chlad jen a bídu, o krajích, slunce kde září všem, o říši ticha a klidu. Vánoční hvězdy, ó zářete do spánku, do snů všech lidí, každý ať s úsměvem dítěte v snách, po čem touží, dnes vidí! 32 A mně též, pošlete, prosím vás, krásný sen, hvězdy, ach, jeden, že ta má země, jeden jas, rozkvetla v skutečný Eden. Každý že šťasten, je druhu druh, všecko že pravda, čím zpíjen v snách byl a k nebi letěl náš duch v osmadvacátý říjen. Nikdo že nemá již potřebí zoufale hledět v tmu tesknou – Vánoční hvězdy na nebi kynou mi, třpytí se, lesknou. 33
VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.
IV.
Má matka dobrá, jež až do stáří vlas měla tmavý, čilá jako rtuť, malými krůčky, ale rychlými vždy pobíhajíc, zrovna létala od práce k práci v domácnosti své jak včela dělnice. V čas vánoční však ještě čileji a radostněj tíž práce nesla, všechen ruch a shon té doby byl jí, jako veselá by zvučela jí hlavou písnička. Leč po otcově smrti častokrát již povzdychla si, všecko chystajíc na Štědrý večer, snad i potají si slzu setřela – ne, nesmí, Bože chraň! svým zkazit radost, stejné jako dřív vše býti musí: stromek, vánočky a ryba, dárky... A tak jako dřív vše bylo u nás, místo otcovo jen bylo prázdné, v tváři matčině pak ležel smutku stín a únavy. A tehdy prvně řekla u stolu: „To, děti, myslím, moje poslední jsou vánoce !“ My všichni lekli se – ó, nedej Bože, snad že předtucha to její zlá je, snad že otcův zjev jí kyne, volá z končin neznámých dnes, kdy je starým zvykem věštby ptát se po osudu... Všichni zmlkli jsme, a do srdcí nám zajel a tam ryl 34 spár bázně, úzkosti. Však po svátcích, když matku dál jsme zdravou viděli a čilou, trapný dojem vyprchal. Rok přeletěl, zas byly vánoce, a při večeři štědrovečerní zas matka vážně opakovala: „To, děti, myslím, moje poslední už vánoce jsou!“ Ale tentokrát již nikdo z nás se nelek’, netrudil, vždyť matka byla plna svěžesti a síly, zdraví – žertem, smíchem jsme to odbývali. A tak rok co rok pak bývalo: vždy znovu u stolu svou tuchu matka vážně pronesla, a my již napřed zraky, úsměvem, že přijde to, se dohodovali a pak se smáli jí. A zdráva dál zas žila matka, ani válečné ji trýzně nesklály, a radostně vítala s námi osvobození. Ó, jaké tehdy byly vánoce! Do rozjásané Prahy president našeho státu přijel, legie se vracely nám, všude ruch a zpěv, a Mír, mír! pěly zvony vánoční. A tenkrát moje matka po prvé svou zapomněla tuchu vyslovit o posledních svých svátcích – vnoučata – mé děti – se k ní tiskla, hovor, smích zněl kolkolem, o číši cinkla číš, a ona sama byla veselá, jak nebyla již dávno, dávno již. A do půl roku potom umřela. 35
VÁNOČNÍ ZVONY.
Vánočních zvonů hlahol a ráz hvězdnatou nese se nocí... Vždycky rád poslouchám slavný ten hlas, srdce mi popadá mocí. Nad městem zní a hradem i vsí, nad krajem, sněhem jenž bílý, jako by srdce to horoucí tloukla v nich všecka v té chvíli. Srdce všech, širém kdo po kraji milují lid svůj i zemi, jako když do noci volají k bratřím všem hlaholy těmi. Žehnají míru, jenž líbá zem, prosí, by navždy už, svatý, zůstal tu, zůstal domovem, chránil nám města i chaty. O lásce mluví, jež tajemná betlemská ona je hvězda, jistě jež vede i za temna, každý krok s úspěchem sezdá... Vánočních zvonů hlahol a ráz hvězdnatou nocí se nese, tolik se lásky pro všecky nás o všecky bázně v něm třese. Otvírám dokořán okna svá. Co rok tak v chvíli té prodlím. Nebesa hvězdná jsou, zářivá. Za národ, za vlast se modlím. 36
NA NOVÝ ROK.
Na Nový rok, můj lide drahý, na Nový rok ti přát chce mír a pokoj blahý těch pár mých slok. Rosť, kveť a sluň se ve svobodě, ó, lide můj, a co tě drahé krve stála, vždy pamatuj! Tož chraň si jí svou celou silou, jak poklad chraň, šíj vzpřími v trýzních zotročilou, v pěst sevři dlaň! Jí bij, kde třeba, její škůdce, však své jen hlaď, ať sví jsme všichni a Vlast drahá nám všem je máť. A miluj svoji mladou říši a neklň jen, když nepne se tu k hvězdné výši vše, jak tvůj sen. Radš každý sám svou přilož ruku, sta třeba hlav! Co shnilé, strhni, slabé opři a stav a stav! Ať za ten rok zas vzroste dílo, a rok co rok ať dál jsme, byť to jenom bylo o slípky krok! Ať krůček třeba, jen když k předu, leč nikdy zpět ! Buď zdráv, můj lide milovaný, na tisíc let! 37
NOVOROČNÍ PŘÍPITEK.
Nový rokrok, toť nová naděj.naděj, nová záře v stín a chmuru! Zanech lkání, srdce, raděj pozvedni se do azuru! K slunci zraky, s čela mraky, číše vzhůru! Vzhůru číše! Ať to zvoní, ať se útrap zapomíná, ať je líp zas nežli loni, kdejaká dlaň hne se líná, zlo se boří, v žilách hoří oheň vína. Proto jsme si stát svůj vlastní vykoupili krví, žely, abychom v něm žili šťastni, abychom jej rádi měli, ne by půtkou, vášní prudkou chvěl se celý. Není vše, jak být by mělo, však to všichni dobře víme, ale chabě klonit čelo? Za rok nestál’s, pyšný Říme! Jen ať v hrudi cit se vzbudí, jenž tam dříme! Ještě mnohý mezi námi cpe si břicho své i měšce, modly zisku staví v chrámy, druh co v práci strádá těžce; výš se plazí, zlato hází mody kněžce. 38 Dost jich ještě, kdo jen touží zasednouti k plné míse, tučné kapry loví z louží – Národ? Jen když sami stkví se, v aureole hlavy holé, témě lysé... Vzhůru číš! Pryč mraky tmavé, ať to zvoní samým plesem, housenky ať všecky žravé pošlapem a s větví střesem, by vše kolem kvetlo polem, sadem, lesem! Nad sobectví, prospěch strany stát a národ ať nám svítí, v srdcích ten cit pohrdaný ať se znovu v plamen nítí a nám plane v rozervané vlnobití! Vzhůru číše! V divém víru, v kterém zlobné ječí skřeky, stát náš buď vždy výspou míru, ozářenou všemi vděky, máj v ní vítej, národ zkvítej na vše věky! 39 VÁNOCE, kniha básní, kterou napsal ANT. KLÁŠTERSKÝ. Vyšla v prosinci MCMXXXV nákladem Knihovny Literárního kruhu v Moravské Ostravě-Vítkovicích, Chodská třída 50n., v typografické úpravě malíře a grafika L. A. Riedla, za redakce R. F. Šimka. Sázeno písmem „Garamond“, tištěno na papíře „F“ knihtiskárnou L. A. Riedla v Nové Pace, Komenského třída 591. Výtisky knihy jsou podepsány autorem.
E: js; 2002 [40]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihovna Literárního kruhu; Riedl, L.[?] A.[?]; Šimek, František Rudolf
(Vyšla v prosinci MCMXXXV nákladem Knihovny Literárního kruhu v Moravské Ostravě-Vítkovicích, Chodská třída 50n., v typografické úpravě malíře a grafika L. A. Riedla, za redakce R. F. Šimka. Sázeno písmem Garamond, tištěno na papíře „F” knihtiskárnou L. A. Riedla v Nové Pace, Komenského třída 591.)

Místo: Ostrava
(Moravská Ostrava)

Vydání: [1.]

Počet stran: 40