VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.
IV.
Má matka dobrá, jež až do stáří
vlas měla tmavý, čilá jako rtuť,
malými krůčky, ale rychlými
vždy pobíhajíc, zrovna létala
od práce k práci v domácnosti své
jak včela dělnice. V čas vánoční
však ještě čileji a radostněj
tíž práce nesla, všechen ruch a shon
té doby byl jí, jako veselá
by zvučela jí hlavou písnička.
Leč po otcově smrti častokrát
již povzdychla si, všecko chystajíc
na Štědrý večer, snad i potají
si slzu setřela – ne, nesmí, Bože chraň!
svým zkazit radost, stejné jako dřív
vše býti musí: stromek, vánočky
a ryba, dárky... A tak jako dřív
vše bylo u nás, místo otcovo
jen bylo prázdné, v tváři matčině
pak ležel smutku stín a únavy.
A tehdy prvně řekla u stolu:
„To, děti, myslím, moje poslední
jsou vánoce !“
My všichni lekli se –
ó, nedej Bože, snad že předtucha
to její zlá je, snad že otcův zjev
jí kyne, volá z končin neznámých
dnes, kdy je starým zvykem věštby ptát
se po osudu... Všichni zmlkli jsme,
a do srdcí nám zajel a tam ryl
34
spár bázně, úzkosti. Však po svátcích,
když matku dál jsme zdravou viděli
a čilou, trapný dojem vyprchal.
Rok přeletěl, zas byly vánoce,
a při večeři štědrovečerní
zas matka vážně opakovala:
„To, děti, myslím, moje poslední
už vánoce jsou!“ Ale tentokrát
již nikdo z nás se nelek’, netrudil,
vždyť matka byla plna svěžesti
a síly, zdraví – žertem, smíchem jsme
to odbývali. A tak rok co rok
pak bývalo: vždy znovu u stolu
svou tuchu matka vážně pronesla,
a my již napřed zraky, úsměvem,
že přijde to, se dohodovali
a pak se smáli jí.
A zdráva dál
zas žila matka, ani válečné
ji trýzně nesklály, a radostně
vítala s námi osvobození.
Ó, jaké tehdy byly vánoce!
Do rozjásané Prahy president
našeho státu přijel, legie
se vracely nám, všude ruch a zpěv,
a Mír, mír! pěly zvony vánoční.
A tenkrát moje matka po prvé
svou zapomněla tuchu vyslovit
o posledních svých svátcích – vnoučata –
mé děti – se k ní tiskla, hovor, smích
zněl kolkolem, o číši cinkla číš,
a ona sama byla veselá,
jak nebyla již dávno, dávno již.
A do půl roku potom umřela.
35