VÁNOČNÍ RUBA’JJÁTY.
Paní Anně Plešingrové-Brodské.
(Psáno za války.)
Ó, Štědrý dne, ó, radostné vy chvíle!
Sníh bílý na všem, v drsné svojí síle
ruch každý ztlumen, ticho je i v duši,
a myšlenky, jež táhnou jí, jsou bílé.
*
Svátečně v srdci. V krbu hoří klestí,
a vzduch jak pln když tajemných je zvěstí.
Jak jednou za rok skutkem by se stala
báj o věčném tom pokoji a štěstí.
*
Ó, nelitujte vonných smrčků v lese,
že tolik se jich podtne, odveze se!
„Zda budu zvolen, bych nes’ dětem radost?“
se každý strůmek tichou touhou třese.
*
Co praví zvony a co klest, jež praská?
Ký smysl každá vánoční má zkazka?
V tvé duši teplo, chlad že zahnal’s jiným,
dar největší, jejž můžeš dát, je láska.
*
Dnes andělé prý pějí v nebes výši.
Však jenom ten, kdo cizí bolest ztiší
a jednu slzu setře smutných zraků,
tu rajskou píseň – ve svém nitru slyší.
*
V den dušiček se svými vzpomínkami
jdem na hřbitov, kde mnohý druh a známý;
však o vánocích splácejí nám mrtví
a víc než jindy tráví večer s námi.
17
Jsou zapadány rokle, sloupy, chyže,
zaváty cesty, mezníky a kříže,
tak daleko a těžko od vsi ke vsi,
jen od srdce je k srdci nějak blíže.
*
Hle, vánoční plá strůmek v světel kráse,
a písně znějí o vší světa spáse.
Ó, smutku té, jež jenom k vůli dětem,
jež nechápou, dnes trochu usmívá se!
*
Kdy padá sníh a vše se zavát chystá,
nač vzpomenu si vždycky dozajista
v své teplé síni? – Jak teď vypadají
ta, kde jsem v létě bloudil, drahá místa.
*
Je bílý sníh i na lánulánu, i líše,
pláň rovná, širá leží tady tiše
jak nesmírný list bílý, připravený –
Co svatá noc naň hvězdnou rukou vpíše?
*
Ó, stará proroctví, ó, zvěsti sudby,
jak zbaven vás,vás ten ubohý svět zchud’ by!
Snad nejste víc než mha a klam a cetka,
a přec, co ve vás naděje a hudby!
*
Noc svatá, hvězdná... Sníh a větru stony,
však na faře je teplo... vzduch tak vonný.
Ó, štěstí! dýchej z vánoční vám chvoje,
a Mír! mír! pějte ouběnické zvony!
18