VÁNOČNÍ MÍR.
Mír vánoční! Sníh bílý na vše napad’
a tlumí rachot vozů, dusot kroků;
druh na druha se přestal na mžik sápat,
zmlk’ svár a zchlad’ hněv nepřátel a soků.
Na oknech pnou se něžné květy mrazu,
vzduch v síních vůní jehličí je provát,
jak andělská bys křídla v tichém rázu
nad svojí hlavou slyšel poletovat.
A v duši ticho jak v té sněžné pláni,
jak i tam sníh by všecky pokryl trny,
jen tiché hlavou táhne vzpomínání,
jak od lesa když v pole vyjdou srny.
Vzpomínky na ty, kteří odešli nám
a které měli horoucně jsme rádi,
již rozchvěli nám srdce ke hlubinám
a do oblak je vznesli v době mládí.
Je tichá noc, noc vánoční je svatá.
Ó, vy, kdož s naší odlétli jste země,
zas pojďte v kruh náš, zotvíráme vrata,
a o své lásce šeptejte nám jemně!
Je tichá noc. A náhle ve sluch zní ti
půlnoční zvony mocných srdcí ranou;
kdejaké okno, stromek za ním svítí,
a nebesa, hle, hvězdami jak planou!
Pár let... a zemí otřásala děla,
Smrt kosila, krev tekla v světě širém,
a dnes, jak země oddýchala celá
by blaženým a nerušeným mírem.
22
S tou myšlenkou jak zvedneš zrak svůj vzhůru,
již nezříš hvězdy, ale steré oči,
jež, co zní píseň cherubínských kůrů,
se k zemi dolů pátravě tak točí.
To oči těch jsou, které střely sklály,
a po pozemském jak teď hledí kraji
a klid a mír zří do mlhavé dáli,
jak radostně se na nás usmívají.
Mír vánoční! Svět celý se mu vzdává
od našich končin do nejzazší Thule.
Buď na výsostech Bohu za to sláva
a pokoj lidem všechněm dobré vůle!
23