Na literární jedné besedě,
kde sešel se nás přátel věrný kruh,
že venku počal hustě padat sníh,
na vánoce se stočil rozhovor
a na vánoční dárky. „Hlouposti“ –
řek jeden z nás a rukou při tom mách’ –
„dám ženě grošů pár, by koupila
si něco pro sebe i pro děti,
však vymýšleti dárky nemám kdy
ni nálady.“ – – „A vidíš,“ – druhý děl –
„mě právě těší, hledat, přemýšlet,
čím překvapil bych je, a z radosti
pak jejich sám mám radost.“ –„Také tak“ –
se ozval třetí – „činíval jsem rád,
až jeden dárek můj mi pokazil
vánoce celé – chcete vědět, jak?“ –
„Jen povídej!“ A přítel zapáliv
si nový doutník, počal vyprávět:
„Jsme s ženou sami a vždy rok co rok
jsme slavívali sami vánoce,
a pokaždé se podařilo mi,
ji překvapiti něčím. Jeden rok
však byl jsem v koncích. Nic, nic nechtělo
mě napadnout, a vánoce
již byly před dveřmi. Tu stalo se,
že vzácný host k nám přijel na venkov,
a žena chtěla skvěle uctít ho.
Stůl jak sníh zářil, sklenky broušené
se třpytily, a stříbro lesklo se
jak vlnky v měsíci – můj spočinul
zrak na všem zálibně, jen cukránka
se chudá zdála mi a nevhodná,
a tu mi šlehlo hlavou: Cukránka!
Stříbrná cukránka dar bude vánoční!
Hned druhý den jsem zajel do Prahy
a se sochařem, milým přítelem,
jsme hledali půl dne pak – ale žel,
vše bylo všední jen a banální
a bez půvabu, vkusu, jemnosti,
co nabízel nám prodavačů sklad.
Až v antikvářův zbloudili jsme krám
pak na štěstí, a tu jak cukránku
nám ukázali, vykřikli jsme: Tu!
Ze stříbra byla celá ryzího,
tvar neobvyklý měla barokní,
výzdoby její, květy, girlandy
tak jemné byly, ciselované –
nu, pravý skvostný kousek umění.
Jel radostně jsem domů s cukránkou,
jak zlatou rybku byl bych lapil v síť,
a o Štědrý den po večeři jsem
ji podal ženě: ,Co to, co to je?‘
se zasmála a strhla obal v ráz
a potom – hrůzou vytřeštila zrak,
na židli klesla, zastřela si tvář,
a celým tělem lomcoval jí pláč.
Mně pohas’ na rtech úsměv, skočím k ní,
ji tisknu k sobě : ,Co se stalo ti?
Proč pláčeš, drahá ? Neplač, miláčku,
a pověz, řekni, co vše znamená!‘ –
Leč ona štká a štká. Jsem zoufalý.
Ve vlas ji líbám, hladím, šeptám jí
v sluch slůvka sladká – marně, vzlyká dál.
Však mezi štkáním jejím slyším teď,
jak stená tiše : ,Rakev! Bože můj!‘
,Co mluvíš to? Kde jaká rakev je?‘
Tu zvedá prst a mlčky k cukránce
jím ukazuje: – ,To že rakev je?‘ –
se směji hlasně, ,vždyť to cukánka!‘
,Ne, je to rakev, je to vnuknutí,
že tu jsi koupil, je to znamení,
že letos zemru!‘ A pak v nový pláč
se dává zase, ničím utišit
ji nemohu, a náhle vzchopí se
a do ložnice prchá, kvílejíc.
Tak Štědrý den náš skončil neblaze,
a celé svátky nepromluvila
pak na mne slůvka, chodila jak stín,
zrak smutný, mrtvý. Co jsem dělat měl?
Hned po svátcích jsem jel zas do Prahy
a přivez’ domů jinou cukránku,
všedního tvaru, jak je všude zříš,
a bylo dobře. Zas byl u nás klid,
a žena jako jindy zpívala
si při práci své. Já však nikdy již
jsem nevymýšlel dárky.“ Přítel vstal.
„Už musím na vlak – deset bezmála.
Nuž, sbohem tedy, drazí přátelé,
všem vánoce vám přeji veselé,
všem krásné svátky.“