Čas letěl kvapem. Přišly Vánoce
zas jako druhdy, krokem tajemným.
Já seděl v pokoji, jak před chvílí
u svého mileného přítele,
a na kolenou houpal dítek dvé:
to byla malá, sličná Anninka
a Pepa, její moudrý bratříček.
Anninka o pohádku škemrala
a ručkama mi šíji objala.
Tu já jim pohádky své vyprávěl
a mísil pravdu žití v zlatou báj:
O muži s zelenýma očima,
jenž pro prince si přišel naposled –
o Kojatovi králi, s vousisky,
jež po kolena jemu padala,
o studánce a zlatém koflíku –
o Milanu a krásné Veleně,
o zámku skleněném a labuti,
jež vlastně byla krásnou princeznou –
o čaroději, černém jezeře,
o perníkové v lese chaloupce,
pak o Jarmilu, víle Narcisce –
jak štěstí dosáh’ s dcerou královskou –
o dobré Marušce a měsíčkách
jsem Annince vyprávěl, Pepovi,
až Červená též přišla Karkulka
a vlk a smích – a konec pohádek:
neb Karkulkou se vždycky končilo.
Však nejraděj’ slýchala Anninka
o muži s zelenýma očima –
tu pohádku, již kdysi Puškin též
prý kněžně Naryškiné vyprávěl,
jež děckem byla tehdy milostným
a v květu svého mládí zemřela –
Tu ptávala se malá Anninka,
mně v oči hledíc svýma očkama
tak modrýma, jak nebes obloha
je z jara, v zlaté záři sluneční:
„A kdo byl princ a kdo byl zlý ten muž
se zelenýma očima?“ Tu já,
vždy s úsměvem, jí vlídně odvětil:
„Toť každý z nás. – A muž? To nemoc zlá,
jež lidi ze země té odvádí.“
„Tak nebyl to princ jakýs skutečný?“
tak, zklamáno, to dítě pravilo.
„Ba byl, však tomu dávno, dávno již.
Muž tentýž s zelenýma očima
se caru zjevil kdysi ruskému,
když na Krimu chtěl zdraví nabýti,
jež zármutku červ zhoubný podrýval –
a odved’ si ho také na vždycky:
to zimnice prý, jež tam panuje.“
Tu náhle stulila se Anninka
blíž ke mně, vryla oči do kouta,
jenž tměl se, neb se záhy šeřilo –
již před Vánoci bylo na blízku –
a úzkostlivě ke mně pravila:
„Já bojím se!“ – „A čeho, Anninko?“
tak děl jsem, s oním něžným úsměvem,
jejž mívá k děcku muž již dospělý.
„Hle tamo v koutě – pohleď! vidím ho!
Tam muž je s zelenýma očima
a jak mu svítí, na mne upřeny!“
I chvělo se to tělo drobounké
a něžné, lehké, v mojím náručí,
že já – já otrlý již, statný muž –
se zachvěl také, vzhlédnuv maně v kout,
jenž prázdný, temný byl, jak zvykle vždy.
„Ah, neboj se! Tam není nikde nic.
Já bych tě také nedal nikomu,
jenž by ti Anninko, chtěl ublížit.“
„A šel bys se mnou, kdyby zlý ten muž
se zelenýma vzal mne očima?“
„Jen neboj se, a nebuď bláhová!
Já nebudu již více vyprávět
ti nikdy o tom muži zeleném.“