Já v smutku vídal chudých oči teskné.
Jak dítě když by přišlo do pohádky,
vše zlatem se a drahokamy leskne.
Je najednou před vánočními svátky
a Příkopy jsou večer lidstva plny.
Je doba promenády, chvíle blahá.
Kol jako líně valící se vlny
zde kypí to, co zve se „celá Praha“.
Hle, davy jdou a rostou víc a více
a, boa kolem ramen, štíhlé dámy
jdou ve smíchu a boa rovnajíce
se zadívají v osvětlené krámy,
z nichž bílá záře na chodník se line.
A ve výkladních skříních, co tu krásy!
Viz, davy jdou a zase přejdou jiné,
je před svátky a štědrý den se hlásí
vším bohatstvím, jež na odiv se staví,
i září klenotů, jež v oči bodá,
i cetkami, z nichž každá chvíli baví,
i hračkami, jež vymyslila moda,
i spěchem, v němž se divný rozruch tají
a který každou vteřinou se množí –
viz oči dětí, jak se usmívají,
ten čekajíce štědrý večer boží.
Z výkladních skříní dívají se na ně
veliké panny, princezny a selky
a děti, kolem kupíce se maně,
tu dívají se na ten zázrak velký
a velké oči jejich štěstím planou.
To všecko, všecko, všecko je tu pro ně,
zářící stromek s nastrojenou pannou,
ti vojáci i houpací ty koně –
ó jaká krása, jaká chvíle blaha!
Ó štědrý den, ta chvíle plná krásy!
A dnes tu ještě prochází se Praha
a z osvětlených skladů vybírá si –
ó štěstí, až ten večer vzplane svatý!
Leč v záři, jež se chvěje kol a leskne,
já viděl náhle, divným smutkem jatý,
já v smutku viděl chudých oči teskné...