Čas letěl dále. Vánoce již zde.
Já stál v též komnatě, kde Annince
jsem často povídky své vyprávěl,
ve kruhu známé, milé rodiny,
an zvoneček v tom vedle zazvučel,
a vše se ke stromečku hrnulo.
Však malá Anninka již nebyla
tak veselou, jak druhdy bývala.
Pobledlo líčko plné, růžové
a na očka ta, něžná, charpová,
tak modrá, jako nebes obloha
je z jara, v zlaté záři sluneční,
se skláněl jakýs tajuplný stín,
jakoby peruť neviditelná
ji zastírala s hůry odněkud.
Však přece naposled se usmála,
zříc na světýlka, hračky milounké,
jež přinesl jí dobrý Ježíšek.
Též na mne ještě jednou pohledla,
jenž pohádky jí vypravoval rád –
a já se zachvěl: tentýž pohled to
byl, kterým tenkráte v kout patřila,
když neznámou se bázní zachvěla
před mužem se zelenýma očima.
Já viděl stín, jímž peruť anděla
tu spanilou tvář dětskou zastřela,
a srdce se mi divně sevřelo
a oči zastřela mi vlhká zář.
Však usmál jsem se na ni jako vždy
a slíbil vypravovat pohádku,
až Anninka se opět zotaví,
což brzo bude: zítra, pozejtří...
A ona usmála se naposled...
Pak náhle andělské stín perutě
se sklonil níže na tu hlavinku
a ona zaplakala. Vyšel jsem –
sám před očima maje slzí stín,
stín předtuchy, jež srdce tísnila.
I odešel jsem k svému příteli
a zahrál Beethovena sonatu,
to adagio její ut mineur,
jež majestátné valí akkordy,
jak píseň všehomíra, věčností,
že srdce lidské tísní velebou
jak hvězdný nekonečný okeán,
po kterém duch náš v tonech putuje
do hlubin bezdných – výšin závratných,
z kad život, světlo, stále pramení.
A když jsem dohrál, zřel jsem do kola
na líce slzí vlahou zrosené.
Tu přišla zvěsť, že právě Anninka
svou dokončila žití pohádku.
Já patřil jako v snách: mně zdálo se,
že v tonech adagia velebných
ji odnes anděl bílou perutí,
jež čela mého též se dotknula...