SMRT.
Smrt viděl jsem. Ne tvora umírání,
leč živou Smrt, tvář její. Byla strašná.
V kavárně v cizím městě sedl jsem
si u okna a kávu pil a čet
a chvílemi se do ulice díval.
Už tmělo se, v kavárně plála světla
a zněla hudba, ale moje okno
bez záclon nechávali. A tu přišla.
Ó, hrůza! Venku, ke sklu okna mého
se přitiskla a nahlížela dovnitř.
Zrak měla vpadlý, jak by prázdné důlky
se pod čelem jen tměly; kolem očí
nach rozlézal se v skvrnách jako lišej
v mrtvolně sinou jejích lící pleť;
nos neměla, jen díra zela po něm,
rty opuchlé a jako rozežrané
již rozkladem. Jí šátek hlavu kryl,
leč bylo zřít, že lebka pod ním holá.
Nahlédla dovnitř, zašklebila se;
pár vycenila řídkých, černých zubů
před oknem na chodníku, snad i kývla –
dnes nevím už – svou lebkou několikrát
a zmizela zas. Nikdo mimo mne
snad neviděl jí. Hudba hrála dále,
šum, hovor kolem, cinkot, koulí ráz,
a tak se asi zdálo jenom mně,
že divně nějak skřípějí teď housle,
když veselý a sladký hrají valčík,
žen smích se škrtí a že ani čísti
už není lze, jak špatně hoří světla...
16