GIROLAMO SAVONAROLA.
Fra Bartolomeo.
Tak, ano tak jsem vídal tě už v snách.
Tvář asketova, vyhublá a vpadlá,
líc mnicha, jenž dbal málo večeřadla,
nos dlouhý, orlí, přísný každý tah,
jak v obrazu zde svítí temnotách
na staré stěně chudé tvojí cely.
Zrak upřen kamsi v dáli, ostrý, smělý,
mi vnuká věřit, že se nesklopil
ni před vévodou, před sebou jen cíl;
rty smyslné, jak jižjiž by se chtěly
zas otevřít a chrlit řeči plamen
na svět a lidstvo, jež se válí v hříchu,
a drtit nádheru a krušit pýchu,
papeži hrozit, do církve bít ramen
a děsit peklem, prorokovat zkázu.
Ty rty jen zkřivil asi pošklebek,
když ke planoucí hranici lid vlek’
nádherná roucha, obrazy a knihy,
ten zrak jen vzplál, vždy plný mračné tíhy,
když rozbíjeli sochu nebo vázu.
Pryč, pryč! Z té tváře dýše chmurný děs
a šílenství a hrůza! V radost vpadá
a v jas jak mrak, svět tmí se a květ zvadá,
vše jedna šeď od země do nebes.
Pryč, pryč! Svět léčit lze přec jenom láskou,
jež v lednou kůru, kámen srdcí vniká,
ne askesí, jež sama pýchy maskou,
ne plameny! Pryč! Zpátky v refektář,
kde nebeské se něhy line zář
z madon a světic, snů Fra Angelica!
Florencie, San Marco.
24