III.
Faraonův dvořan slyše kdysi
Faraonův dvořan slyše kdysi
lidu mrukot, děl nám v zmatku plachém:
„Splním vše! Co chcete?“ Tvrdé rysy
v úsměv nutil, v srdci chvěl se strachem.
„Chceme volnost! –volnost!“ vykřikli jsme rázem,
že se třásly skvostné síně sloupy –sloupy,
z„z pout a jařma, kde jsme bídným plazem,
propusť nás, ať volný, kam kdo vstoupí!“
Spolný, mocný výkřik náš ho děsí.
Váhá. Chví se. Zkouší smlouvat s námi.
„Jiného cos rychle vyvolte si!“
„Nuž –Nuž,“ my děli –děli, vystav„vystav nám též chrámy!“
Oddechl si a již nevrleji:
„Jiného cos!“ – pravil, hladě bradu.
„V nás též mnozí moudrostí se skvějí,
jednoho z nás vybeř ve svou radu!“
„Nemožno! –Nemožno!“ vzkřik’ –vzkřik’, rcete„rcete jiné přání!“
A tu velká padla na nás tíže,
a kdos děl, až krev se ve tvář vhání:
„Při práci ať přidají nám rýže!“
9
Zasmál se, a jeho skráň se tyčí,
nechvěl se již, vědělvěděl, že jsme slabí.
„Důtkami –Důtkami, vzkřik –vzkřik, metlami„metlami a biči
v tvrdší práci žeňte mi ty raby!“
„Máj“ 1909-10.
10