Z ČESKÝCH ŽALMŮ
[1]
1905–1910
[2]
ANTONÍN KLÁŠTERSKÝ:
Z ČESKÝCH ŽALMŮ
[3]
Nákladem menšinového týdenníku „Pařík" / Red. Ferdinand Böhm / V Třebenicích. Tiskem Antonína Reise / Praha / Na Král. Vyšehradě. Upravil Jaroslav Motyčka. Všecka práva vyhrazena. Sv. XVIII.
[4]
ADOLFU HEYDUKOVI
SRDEČNĚ PŘIPSÁNO
A. K.
[5]
I.
Nesmírná poušť přede mnou i za mnou,
Nesmírná poušť přede mnou i za mnou,
a já hledím okem duše k nivám,
kde klas bují, zalit září plamnou,
ze dna srdce svého žalmy zpívám.
Zpívám, že v tom velkém tichu kolem
se mi srdce divným steskem chvěje,
že zřím cestou mnohé klesat bolem,
žízní, mdlobou v chvíli beznaděje.
Zpívám, že tu bídu trpím s nimi,
zpívám, by šly lehčej naše děti,
že mé srdce z jizev krvácí mi,
ale duše větrem k předu letí.
Nedbám, jestli skráň mou zraní kámen
za ten zpěv, jenž se rtů se mi řine,
tys, ó, Pane, vznítil jeho plamen,
a ty víš, že těchy nemám jiné.
Víš, že pěl jsem z duše hlubokosti,
plesy živé, smutky nevylhané,
a když zajdou bez ohlasu, dosti
již tím zpěvem dal’s mi – dík, ó, Pane!
„Máj“ 1910-11.
7
II.
Je náš tábor jako výspa v moři,
Je náš tábor jako výspa v moři,
které vztekle v naše břehy pere,
naše hráze s pustým smíchem boří,
metá k nám své vlny tisíceré.
Dokud vlny hněvně do nás bijí,
příboj divý dokud divě hříme,
stojíme, zrak v plamu, s tuhou šíjí,
ani o píď příval nepustíme.
Sotva na mžik však se ztiší moře,
usedáme v palmy svojí stínu,
zrak se klíží, v sladký sen se noře,
ruce chabě skládají se v klínu.
Zatím moře potichu se směje,
na sta skulin v naše hradby hlodá,
průlomy k nám potají se leje
kalná, ve vír strhující voda.
Jenom usnout nenech nás, ó, Pane,
nebo zhouba najisto nás schvátí,
nech to moře kolem rozpoutané
raděj vztekle bít a hněvně řváti!
„Máj“ 1905-6.
8
III.
Faraonův dvořan slyše kdysi
Faraonův dvořan slyše kdysi
lidu mrukot, děl nám v zmatku plachém:
„Splním vše! Co chcete?“ Tvrdé rysy
v úsměv nutil, v srdci chvěl se strachem.
„Chceme volnost! –volnost!“ vykřikli jsme rázem,
že se třásly skvostné síně sloupy –sloupy,
z„z pout a jařma, kde jsme bídným plazem,
propusť nás, ať volný, kam kdo vstoupí!“
Spolný, mocný výkřik náš ho děsí.
Váhá. Chví se. Zkouší smlouvat s námi.
„Jiného cos rychle vyvolte si!“
„Nuž –Nuž,“ my děli –děli, vystav„vystav nám též chrámy!“
Oddechl si a již nevrleji:
„Jiného cos!“ – pravil, hladě bradu.
„V nás též mnozí moudrostí se skvějí,
jednoho z nás vybeř ve svou radu!“
„Nemožno! –Nemožno!“ vzkřik’ –vzkřik’, rcete„rcete jiné přání!“
A tu velká padla na nás tíže,
a kdos děl, až krev se ve tvář vhání:
„Při práci ať přidají nám rýže!“
9
Zasmál se, a jeho skráň se tyčí,
nechvěl se již, vědělvěděl, že jsme slabí.
„Důtkami –Důtkami, vzkřik –vzkřik, metlami„metlami a biči
v tvrdší práci žeňte mi ty raby!“
„Máj“ 1909-10.
10
IV.
Vydal jsi nás v nepřátelské ruce,
Vydal jsi nás v nepřátelské ruce,
svrhl jsi nás ve prach s výše trůnu,
aby šlapal po nás tvrdý škůdce,
matce naší ubil děti v lůnu.
Naši slávu učinil jsi parou,
zlovolně již vítr může hnáti –
ale hrdost, hrdost otců starou,
hrdost jen nám, Bože, neměl’s bráti!
Žebráme tam, kde jsme poroučeli,
hrbíme se, hřmít kde třeba smělo,
nepřítel když na hod kráčí skvělý,
za kost pro psa ukláníme čelo.
Hodí nám ji a zas nám ji vemou
se smíchem, jenž srdce trnem píchá,
a ten pes jde s bolestí svou němou,
rány svoje v koutě líže zticha.
Není srdce, jež by k činům ztvrdlo,
pro potupu pouta – není studu,
brat se sápe na bratra jen hrdlo,
o drobet že víc má v stejném trudu.
11
„Pojď! –Pojď!“ my na svět voláme –voláme, a„a shlédni
nad naši-li bolest jiná větší?“
A již v šašků čapce tančí jedni,
druzí s otců palcáty a meči...
Vydal jsi nás v nepřátelské ruce,
svrhl jsi nás ve prach s výše trůnu,
aby šlapal po nás tvrdý škůdce,
matce naší ubil děti v lůnu.
Naši slávu učinil jsi parou,
zlovolně již vítr může hnáti –
ale hrdost, hrdost otců starou,
jen tu hrdost, Bože, neměls bráti!
„Máj“ 1905-6.
12
V.
Když jsme vyšli na poušť, Memnon zpíval
Když jsme vyšli na poušť, Memnon zpíval
probuzený náhle zlatou zoří,
a tak jeho tajemný hlas splýval
v ticho pouště, jíž jsme táhli v hoři:
„K čemu ještě, lampo nebes velká,
vzplaneš denně, svítíš se své výše
nade mnou zde, nad nímž dávno nelká
nikdo již, a nad hrobem mé říše.
Králů král, jenž svět v své držel moci,
proč mám zříti probuzený zase,
v chrámech mých jak šakal hrabal v noci,
jak mé město v trosky rozpadá se?
Dávno písek pouště drobný zavál
vítězných mých vozů každou stopu,
nepřátel již nelze zdržet nával,
Assyrů smích slyším, Aethiopů.
Ó, kéž tolik v paži mé je síly,
bych tě srazil s nebe, světlo kleté,
kéž zrak zamknout mohu aspoň chvíli,
neb ať Samum skácí mě a smete.
13
Pouště prach ať zasype mě zcela,
abych dál již nezřel bez naděje,
tam, kde moc a sláva má se skvěla,
had jak syčí, ještěrka se hřeje!“
Memnon pěl, a pouště na pokraji
těchu lil nám v srdce hlas ten divý.
Moc se kácí, říše rozpadají!
A my vstali! My jsme znovu živi!
„Máj“ 1909-10.
14
VI.
S úsměvem tak naši děli otci:
S úsměvem tak naši děli otci:
„Ach, což na tom, že my budem sníti
v těsném hrobě, v dlouhé mohyl noci,
jen když venku bude den a žití!“
Zahal, Pane, hroby jejich travou,
hustou travou, plnou květné zdoby,
v čas, kdy jeseň záři tlumí žhavou,
suchým listím zasyp jejich hroby.
Nech, ať sníh tam nejhustěji padá,
obalí je celé, až se ztratí,
v tvrdou koru pahrbků těch řada
povrchem ať všecka zledovatí!
Ať se zdá jim, že je jitro venku,
že se u nás stále více jasní,
že tak vděčni jejich za myšlenku
píseň lásky zpíváme si šťastni.
Ať tam tiché jejich do mohyly
nepronikne, pod tou nebes bání,
za to, že nás k žití probudili,
beznaděje naší proklínání!
„Máj“ 1905-6.
15
Vll.
Ze zajetí Spánku vyvedeni,
Ze zajetí Spánku vyvedeni,
vyšli jsme zem hledat zaslíbenou,
a teď v poušti, jejíž konce není,
bloudíme, nás hlad a žízeň ženou.
Když jsme vyšli, Vlast nám byla zoří,
na oltáři každém v jase plála,
a teď každý svou si modlu tvoří,
Neithu, Fegor, Isidu i Baala.
Každý své se pouze koří modle,
na svůj oltář vysoko ji staví,
jinému se bohu směje podle,
než je ten, jenž vyšel z jeho hlavy.
SIyš, to lidu hlasné repotání,
jak když v podzim suché šumí listí:
„K čemu dále bloudit pustou plání?“
„Vraťme se!“ „Chcem chleba!“ „Chceme jísti!“
„Co nám Vlast?“ „Své kamenujme vůdce!“
„Zavedli nás na poušť pro zub šelem!“
„Nepřátelům podejme radš ruce,
nasytí nás při svém hodu skvělém!“
16
„Náš bůh jejich! Otevrou nám spíži!“
„Krásné ženy své nám dají v lože!“
Zmatek roste. Nepřítel se blíží.
A ty mIčíš v oblacích, ó, Bože!
„Máj“ 1905-6.
17
VIII.
„Spravedlnost! –Spravedlnost!“ lkali jsme –jsme, ó„ó, Pane!
„Spravedlnost! –Spravedlnost!“ lkali jsme –jsme, ó„ó, Pane!
za to, co jsme trpěli i otci,
spravedlnost ať se nám jen stane,
volně žít jen v zemi volné moci!
Aby žádný neklad nám již břeven
před kročeje, nepoutal nám rukou,
hořký rmut by našim rtům byl sleven,
sražen kyj, jímž v oltáře nám tlukou!“
Zatáhlo se nebe, v divém lomu
zasvitlo to v mracích jako v zlobě.
Byl to hlas tvůj, Pane? jenž děl v hromu:
„A jste sami spravedliví k sobě?“
„Máj“ 1905-6.
18
IX.
Našim bolům není konce, není,
Našim bolům není konce, není,
za ranou jen nová rána padá,
nová trýzeň, větší utrpení,
v kterém vše, co za mžik zkvetlo, zvadá.
Sotva k ohňům na mžik usedneme,
harfy počnou tišit hruď, jež v stonu,
již zas rachot padá v ticho němé,
jak nás stihá vojsko Faraonů.
Jaké dáš nám, Pane, ještě žaly,
jaké sešleš na nás ještě hoře?
Věštby dí, že nepřítel se valí,
krve že se rozlije kol moře.
Krve více nežli v světě prve
vylili jí nepřátelé zpupní,
koně po pás půjdou proudy krve,
k svatyně až povalí se stupni.
Přejdeme to bídy moře rudé,
stopí se v něm nepřátelé naši?
Najdem za ním kraj, jenž kvésti bude,
nad tu zem, jež v snách nám kyne, krašší?
19
Ó, vy, kteří dojdete tam zmládlí
po těch trýzních dlouhou pouští širou,
pozdravte jej od nás, kdož jsme padlí
cestou dřív, leč s pevnou v srdci vírou!
„Květy“ 1908.
20
X.
Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,
Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,
mátla nás hned ta, hned jiná hesla,
skráň jsme často tiskli v zoufalosti,
váhal krok, a ruka chabě klesla.
Co měl cestou síliti druh druha,
druha druh bil v závisti a zášti,
vlastní já nám všecka byla vzpruha,
dýky kryli v chodeckém jsme plášti.
Pochybnosti štíra nedovedli
zamáčknout jsme ve své vlastní hrudi,
na své vůdce kámen jsme spíš zvedli,
prodávali čest svou, vírou chudí.
Ptali jsme se hořce: „Není bájí
dálný kraj ten svobody a míru,
k němuž jdeme? Kde je, kde se tají?
Nebyl snem jen, pro nějž mřeme v šíru?“
Proto také v kraj ten nevejdeme,
pouští dál se budem jenom ploužit,
v úpalu dne i za noci němé,
nežli padnem, trpět a se soužit.
21
Snad ni naše nevejdou tam děti,
teprv snad až vnuci našich vnuků,
budou-li dost silni pro oběti
a svá srdce zladí do souzvuku.
„Máj“ 1909-10.
22
XI.
Dost, že aspoň to nám k těše přáno
Dost, že aspoň to nám k těše přáno
mezi bojem o tu skývu chleba,
čárný kraj ten, který zlatí ráno,
zříti se snů tajemného Neba.
Před zrakem nám leží plný jasu,
země květů, úrody a síly,
v práce ruch zní písně z dávných časů,
a smích dětí vpadne přes tu chvíli.
Jakby stůl to přistrojen byl velký,
září kraj, vše volá a vše hostí;
není bídy již, všeničitelky,
pro vše místo zde i chleba dosti.
Ze všech očí plane radost žití
a chuť k práci poctivé a plodné,
nadšením se zase srdce nítí,
ruka ruku tiskne v lásce shodné.
Není, kdo by zotročit chtěl druha,
druha druh zve sladkým slovem: Bratře!
Není věznic, nejsou pouta tuhá,
dáno všem hřát při lásky se vatře.
23
Netřeba již bráti matkám syna
na krvavé lidských tvorů jatky,
nerve nikdo děti jejich z klína,
jazyk otců neloupí jim sladký.
Nevyssáta, v svobodě a míru
leží krásná, zaslíbená země
dělníkův a ducha bohatýrů,
a nad vším chrám jeden zvedá témě.
Jediný chrám jediného Boha,
Boha všech, ať jakkoli již slují,
radostně kde pokleká všech noha,
Lidskosti kde všichni obětují.
„Máj“ 1910-11.
24
XII.
Jaký výkřik burcuje nás ze sna,
Jaký výkřik burcuje nás ze sna,
s jasných výšin do propastí sráží?
Na nebi zřít znamení je děsná,
kvil a pláč zní našich předních stráží.
Nepřátelé napadli je krutí,
jazyk z úst rvou hrubě dětem jejich,
ve jho sklonit šíje své je nutí,
utonouti cizot ve peřejích.
Ještě naše stráž se pevně brání,
necouvá a náspy svoje drží,
dlouho-li však v děsném vichřic vání
udrží se lístek nade strží?
Jako vlci chvátí je a dáví,
ó, zda zříš to na nebesích, Pane,
jak z ran těžkých rukou jich i hlavy
rudá krev do prachu země kane?
Nevolá-li krev ta k tobě vzhůru
vzkřikem strašným bezmezného žalu
v Allelujah cherubínských kůrů,
v rokot harf a třeskných do cymbálů?
25
Či ta krev jen beránků je krví,
jíž plát mají veřejí nám lemy,
z nepřátel až padne každý prvý,
anděl zhouby až poletí zemí?
Neb už jinak, než když stráž nám hyne,
než když necháš v prach krev naši líti,
nemůžeš nás z ospalosti líné,
z chabosti, ó, Bože, probuditi?
„Máj“ 1910-11
26
XIII.
Hrdostí se srdce moje chvěje,
Hrdostí se srdce moje chvěje,
duch můj jak by čárným zdrojem ožil,
z písní těch jak když se síla leje
a mi vtéká do tepen a do žil.
Ze zpěvů těch cítím, chýle skráně,
růst že z volné mohly jenom půdy,
svobody že slunce plálo na ně,
změnilo v žár sladký trpkost hrudy.
Tam že zkvetly, člověk nespoutaný
kde své čelo směle vzhůru tyčí
nad předsudků hráze, moci brány
a nad temnot snahy trpasličí.
Tam, ó, tam jen peruti se pnouti
mohou k nebi, hvězdami když zkvítá,
růže velké z duše vykvetou ti,
zrají plodů zrna obrovitá.
A teď smutek náhle po mém čele
rozprostřela lítost velká ve mně,
jak když nesli muži Israele
velké hrozny ze slíbené země
27
před těmi, kdož přes vše živlů hněvy
pouští šli za žhavým sloupem Boha,
a té půdy, kde ty zrály révy,
neměla se nikdy tknout jich noha.
(Nad knihou amerických zpěvů.)
„Máj“ 1910-11
28
XIV.
Neklňte těm, kdož se ještě smějí
Neklňte těm, kdož se ještě smějí
v naší bídě, jež nás k zemi tlačí,
jejich smích zní ve sluch bolestněji,
než když ret lká, oko tone v pláči.
Jejich smích je neúprosným bičem,
jenž je samy a nás všecky šlehá,
pláč to duší nezkojených v ničem,
kterých klidu nedotkla se něha.
Smějí se jen proto, že se bojí,
zříce lid svůj v širé poušti shluklý,
aby nad ním a nad bídou svojí
v strašlivý pláč slabě nepropukli.
Vzdech, jenž z prsou na rty v hoři skočí,
nejbližší již vlna větru splákne,
slzu, která v bolu kane s očí,
horký písek žíznivě tak vsákne.
Ale smích ten kruté beznaděje,
ranivý tak, nevázaný, divý,
tomu, kdo jím jedenkrát se směje,
na vždycky už rety bolně zkřiví.
„Máj“ 1910-11.
29
XV.
„Ku předu!“ hlas zazní, a my táhnem
„Ku předu!“ hlas zazní, a my táhnem
širou pouští dnem a nocí k předu,
úpalem a žízní krutě práhnem,
za dnem den nic nejeví se hledu.
Noha slábne, každý krok již bolí,
rty nám hoří suché, okoralé,
dlaň již sotva připíná se k holi,
krhavý zrak marně hledí v dále.
A v tom „Stát!“ hlas vzkřikne plný síly,
který rázem naši mdlobu snímá.
„Oklikou je třeba brát se k cíli,
takto spíš ho dostihnem než zpříma!“
A náš voj se oklikou hned béře,
táhnem dál, jen tu tam zazní v hejně
tichý rept, a mnohý v nedůvěře
pátrá kol. Den za dnem poušť tu stejně.
„Na východ!“ tu někdo zvolá zase,
a již všecko obrací se za ním.
„Na západ!“ kdos vykřik, plamen v hlase,
a my táhnem k západním hned pláním.
30
K předu, zpět a na východ a západzápad,
se dnes tam, sem zítra potácíme,
až pak posléz, jak tu bídu chápat!
tam se zas, zkad vyšli jsme, jen zříme.
A tu ruce všech se v pláči lomí,
srdce všecka touží v bezradnosti
na zem horkou klesnout v bezvědomí,
nechat zavát drobným pískem kosti!
Ó, ký smutek, v takém zříti mžiku,
jak se slunce v tiché slávě sklání
před očima bědných bojovníků
nad tou němou, nekonečnou plání!
„Máj“ 1909-10.
31
XVI.
Po táboře jak jsem chodil v šeru
Po táboře jak jsem chodil v šeru
mezi stany, jichž tu stála řada,
u ohňů, jež plály v podvečeru,
ve sluch ostrá zazněla mi váda:
„Zahyneme –Zahyneme,“ někdo sténal plaše –plaše,
nepřátel„nepřátel se na nás valí mračna,
písek pohřbí nás i děti naše,
nebo šelma rozvleče nás lačná.
Marný oheň, ten nás neuchrání,
darmo náspy stavěti a bděti,
starých věšteb slyšte truchlé lkání,
běda, běda, zhynem bez paměti!“
Ale posměch byl těch slov jen echem:
„Starý blázne! K čemu tolik strachu?
Silný kmen jsme, který vichru dechem
nepohne se jak stvol trávy v prachu.
Zlomili jsme pouta, strhli jarmo,
a teď navždy bezpečni a jisti,
nepropusťme ani chvíli darmo,
v tajích velkých bádat nám a čísti.
32
Hle, jak jiskří hvězdami se nebe
jako písmo nevystihlých záhad,
tam jen zrak svůj upněm nebo v sebe,
není třeba po zbrani již sáhat.“
„Zahyneme!“ zazněl hlas zas prvý – – –
jícen svůj poušť rozvírala němá.
A já roztrh řízu, plakal krví
nad těmi jsem hlasy, nad oběma.
„Máj“ 1910-11.
33
XVIl.
Časem, když už dál že nelze, zdá se,
Časem, když už dál že nelze, zdá se,
žízní puká ret a noha vázne,
čarovný kraj v nevystihlé kráse,kráse
před námi vzplá náhle v poušti prázdné.
Zříme města cimbuří a valy,
sady, řeky, vinice a palmy,
a náš zrak je vpit v ten obraz v dáli,
noha chvátá, s rtů se řinou žalmy.
Ale náhle závan větru jeden,
a ten obraz ve vzdušnou hloub mizí,
ten tam sad a plný plodů Eden,
a my v bolu trháme své řízy.
Prázdnější je poušťpoušť, než byla dříve,
větší žízeň v hrdle, tíže v nohou,
hlubší ticho v pláni mlčenlivé,
krutší úpal žhavou pod oblohou.
Více pálí písek pod nohama,
každá rána bolí víc a píchá,
a dech větru jako výheň sama
do tváří nám plameněji dýchá.
34
Ó, radš stále ať jde naše cesta
prázdnem jen, než naděje té plané
zákmit zřít, jenž mukami nás trestá
a nás vrhá v hlubší žal, ó, Pane!
„Máj“ 1910-11.
35
XVlll.
Pustý povyk neznač cestu naši,
Pustý povyk neznač cestu naši,
dost již zbraní řinčení a křiku!
Lomozem jen plachá zvěř se strašístraší,
a ne pluky silných protivníků.
Každý buď jen tichý pastýř stádce,
jenž je vede k chladícímu zdroji;
ruka, která stvoří ždibec práce,
lepší rtů, s nichž mračna slov se rojí.
Hory před nás navalily věky,
moře kol nás rozlily, jež buší
v naše hráze. Co tu zmohou vzteky?
Neshladí hor, moří nevysuší.
A když boj, pak opravdu se bíti,
se vší silou, čelo proti čelu,
proti hrudi hruď, kde plam se nítí,
na meče meč, střelou srazit střelu.
Proti práci zase jenom práci,
s myšlenkou ať myšlenka se střetne!
Jenom slaboch, jenž se na ráz kácí,
urážku v tvář soku svému vmetne.
36
Pustým křikem možná ovětralý
kámen se zdi nepřátelské pad’ by,
a i ten se na hlavy nám svalí,
Jericha však nepohnou se hradby.
„Máj“ 1910-11.
37
XlX.
Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé,
Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé,
nemáš-li sil udeřiti v kámen,
až by ze skal tvrdých vytrysk náhle
všechněm v úkoj sladké vody pramen.
Nemáš-li moc,moc máchnout k nebi rukou,
až by k lidu, který čeká lačný,
křepelky se, které v polích tlukou,
s nebe snesly nesčetnými mračny.
Lid chce dál jen zázraky a divy,
nedáš-li jich, rotí se a reptá,
zda jsi dal mu myšlenky květ živý,
den i noc a pot i krev, se neptá.
Však tou zbraní, již jsi vtisk mu v ruce,
by ji zkoupal v nepřátel svých krvi,
hladovících davů bědný vůdce,
hořký úsměv na rtech, padneš prvý!
„Květy“ 1908.
38
XX.
Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou
Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou
lid svou pouští, nekonečnou dálí,
aby pod svou i pod jeho bědou
v beznaději chabě neklesali!
Když ten každý výkřik darmo vyzní
a se smráká kolem jen a šeří,
když lid volá v únavě a žízni,
pochybovat počnou ti, kdo věří.
Na pěvce za rokot struny hravý
fičeti když počne zloby kámen,
když svým věštcům dřevo kříže staví,
k hranici je vleče v muky plamen.
Sílu, Pane, aby nezlekáni
stáli hrdě nad vřavou a zmatky,
němým klidem odráželi lání,
až v břeh couvnou vzduté vlny zpátky.
Aby v smíchu kruté beznaděje
vlastnímu se nerouhali dílu,
sami v hněvu, který rukou chvěje,
nekáceli v prach je, v bláto jílu.
39
A když přec je skácejí jich blesky,
co dřív kámen, aby zvedli z kovu,
jak když Mojžíš roztřísknuv své desky,
šel a počal jiné tesat znovu.
„Květy“ 1908.
40
XXI.
Utýráni jdem a ztrmáceni,
Utýráni jdem a ztrmáceni,
plápol pohas, noha je tak líná,
srdce bije zvolna, bez nadšení,
proč jsme vyšli, již se zapomíná.
Kdož nás na pouť vyvedli, už padli
na té cestě dáli do neznámé,
a my mdlí a znudění a zchladlí,
proč jsme vyšli, sami už se ptáme.
A kdyby se někdo ptal, co chceme,
srdce by nám sevřelo to v kleště,
zraky by se točily kol němé:
Velký Bože, chceme něco ještě?
„Máj“ 1910-11.
41
XXII.
Stavěli jsme králům pyramidy,
Stavěli jsme králům pyramidy,
v stavbách pot, krev za ně v bojích lili,
což teď sobě žíti po dnech bídy
není v nás ni odvahy, ni síly?
Ztuhla v poutech příliš naše paže,
zchromly ruce, zmalátněl duch slabý,
či to zvyk jen starý dál nám káže
sklánět leb a hrbit se jak rabi?
Či jen proto pozvedli jsme šíje,
zlomili ta pouta rukou tuhá,
bychom sami znovu navlékli je,
nebo volnost měli bít druh druha?
Kde dřív bič nás nutil, lásky není?
Nejsme kmen, jsme větrem hnané listí,
jež se zmítá v chladné podjeseni,
v divém chumlu sváří se a svistí?
Jaký zmatek bez rady a cíle!
Jeden „Vpřed!“ a druhý volá „Zpátky!“„Zpátky!“.
Na soše ten chce mít roucho bílé,
onen rudé, jiný z jiné látky.
42
Jak tu Socha Svobody se tyčit
záhy může, klenout chrám se její?
Co ten staví, jiný káže ničit,
oči planou, rty se vztekle chvějí.
A přec všichni umlkli by tiše,
každý k práci šel by, jež mu dána,
ó, té hanby! kdyby houkla s výše
jedna vůle, pevná vůle pána.
„Květy“ 1908.
43
XXlll.
Rozžhnout světlo, aby v stanech plálo
Rozžhnout světlo, aby v stanech plálo
v mučedníka svátek, věnčit kámen –
ne, to málo, to je bědně málo,
plát nám v srdcích musí jeho plamen.
Plamen velký, který všecko ztráví,
co je malé, nízké v nás a podlé,
vypálí tam plevel hluché trávy,
zášť i závist, lásku k vlastní modle.
Plamen žhavý, jenž nás bude pálit
jako věčně otevřená rána,
za ty křivdy, jež se snesly na lid,
mučitele volat na soud Pána.
Plamen svatý, jenž,jenž jak lsraele
pouští vedl ohnivý sloup Boha,
do noci nám bude zářit stmělé,
by šla pevně, jistě naše noha!
Teprv až to v jeden plápol šlehne
k nebi vzhůru ze všech srdcí nitra,
naše nebe, zkad se chmura nehne,
ohnivou se zardí září jitra.
„Květy“ 1908.
44
XXIV.
Kdo jsi ty? – vy díte rozmrzele –
Kdo jsi ty? – vy díte rozmrzele –
který hlasem, jenž nás jenom plísní,
voláš k nám po dni a noci celé,
v sladký mžik nám vpadáš drsnou písní?
Já jsem paprsk, jenž vás k cestě budí,
pták, jenž zpívá, co krev z cév mu teče,
strážce, který proti vlastní hrudi
obrací hrot nejprv svého meče.
Červánek jsem, jenž vám pláti počal,
kámen, který zachvěje se blaze,
hlouběj-li jej zašlapete v močál,
jdouce přes něj dále ve své dráze.
Já jsem ten, jenž za světlo vám dané
rád by trpěl, připjat na útese,
všechen trud váš, všecky slzy slané
jenž v svých prsou rozbolených nese.
Poslední jsem z vašich nízkých sluhů,
ale král v svých snech, v své lásce prvý,
malým květem oblačných jsem luhů,
svědomím a krve vaší krví.
45
Hlas jsem, který vdechl mi dech boží,
by k vám mluvil v chvíli zoufalosti,
ten jsem, který ví, že ještě složí
v pusté poušti znavené své kosti.
A přec ještě sledním dechem zvolá:
Jděte dále, ničím nezlekáni,
bojem ani plání, jež je holá,
ať vnuk vejde v tu zem požehnání!
„Máj“ 1910-11.
46
XXV.
Veď, ó, Bože, veď nás stále k předu,
Veď, ó, Bože, veď nás stále k předu,
v touženou zem svobody a míru,
v našich dětech obnov slávu dědů,
vrať nám otců nadšení a víru!
Slepi jsme – ó, dej ať zrak náš vidí,
bloudíme – ó, zjev nám cestu k cíli,
rozněť lásku v nás a velké lidi
ve velkou nám sešli doby chvíli.
Nenech mřít nás, nenech volat v noci,
nenech zoufat v útrapách a žalu,
šlehni bleskem velebné své moci,
udeř v srdcí tvrdých holou skálu.
Zahřmi hromem škůdcům do svědomí,
až se počnou jak list jívy chvěti:
„Dlouho-liž pod pýchou, než se zlomí,
mají trpět v poušti moje děti?“
Trestej nás za pochyb našich vinu,
za náš svár na tvrdé naší pouti,
myšlence na lepší domovinu
jenom nedej, Bože, zahynouti.
47
Do ní uveď aspoň naše vnuky
za staleté naše ponížení,
za krev naši prolitou a muky,
za děs hrobu, jenž se na nás cení.
Za vše rány, které jsme už snesli,
sloužíce svým škůdcům za podnože,
sílu vzbuď v nás, bychom nepoklesli,
sviť nám, plaň, bud štítem nám, ó, Bože!
„Máj“ 1910-11.
48
Z ČESKÝCH ŽALMŮ
I. Nesmírná poušť přede mnou i za mnou7
II. Je náš tábor jako výspa v moři8
III. Faraonův dvořan slyše kdysi9
IV. Vydal jsi nás v nepřátelské ruce11
V. Když jsme vyšli na poutpoušť, Memnon zpíval13
VI. S úsměvem,úsměvem tak děli naši otci15
VII. Ze zajetí Spánku vyvedeni16
VIII. Spravedlnost! – lkali jsme – ó, Pane18
IX. Našim bolům není konce, není19
X. Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti2021
XI. Dost, že aspoň to nám k těše přáno23
XII. Jaký výkřik burcuje nás ze sna25
XIII. Hrdostí se srdce moje chvěje27
XIV. Neklňte těm, kdož se ještě smějí29
XV. Ku předu! hlas zazní, a my táhnem30
XVI. Po táboře,táboře jak jsem chodil v šeru32
XVII. Časem, když už,už dál že nechce, zdá se34
XVIII. Pustý povyk neznač cestu naši36
XIX. Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé38
XX. Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou39
XXI. Utýráni jdem a ztrmáceni41
XXII. Stavěli jsme králům pyramidy42
XXIII. Rožhnout světlo, aby v stanech plálo44
XXIV. Kdo jsi ty? – vy dítě rozmrzele45
XXV. Veď, ó, Bože, veď nás stále k předu47
E: js; 2002
[51]