XXII. Stavěli jsme králům pyramidy,

Antonín Klášterský

XXII.
Stavěli jsme králům pyramidy, Stavěli jsme králům pyramidy,
 v stavbách pot, krev za ně v bojích lili, což teď sobě žíti po dnech bídy není v nás ni odvahy, ni síly? Ztuhla v poutech příliš naše paže, zchromly ruce, zmalátněl duch slabý, či to zvyk jen starý dál nám káže sklánět leb a hrbit se jak rabi? Či jen proto pozvedli jsme šíje, zlomili ta pouta rukou tuhá, bychom sami znovu navlékli je, nebo volnost měli bít druh druha? Kde dřív bič nás nutil, lásky není? Nejsme kmen, jsme větrem hnané listí, jež se zmítá v chladné podjeseni, v divém chumlu sváří se a svistí? Jaký zmatek bez rady a cíle! Jeden „Vpřed!“ a druhý volá „Zpátky!“„Zpátky!“. Na soše ten chce mít roucho bílé, onen rudé, jiný z jiné látky. 42 Jak tu Socha Svobody se tyčit záhy může, klenout chrám se její? Co ten staví, jiný káže ničit, oči planou, rty se vztekle chvějí. A přec všichni umlkli by tiše, každý k práci šel by, jež mu dána, ó, té hanby! kdyby houkla s výše jedna vůle, pevná vůle pána. „Květy“ 1908.
43
Básně v knize Z českých žalmů:
  1. I. Nesmírná poušť přede mnou i za mnou,
  2. II. Je náš tábor jako výspa v moři,
  3. III. Faraonův dvořan slyše kdysi
  4. IV. Vydal jsi nás v nepřátelské ruce,
  5. V. Když jsme vyšli na poušť, Memnon zpíval
  6. VI. S úsměvem tak naši děli otci:
  7. Vll. Ze zajetí Spánku vyvedeni,
  8. VIII. „Spravedlnost!“ lkali jsme, „ó, Pane!
  9. IX. Našim bolům není konce, není,
  10. X. Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,
  11. XI. Dost, že aspoň to nám k těše přáno
  12. XII. Jaký výkřik burcuje nás ze sna,
  13. XIII. Hrdostí se srdce moje chvěje,
  14. XIV. Neklňte těm, kdož se ještě smějí
  15. XV. „Ku předu!“ hlas zazní, a my táhnem
  16. XVI. Po táboře jak jsem chodil v šeru
  17. XVIl. Časem, když už dál že nelze, zdá se,
  18. XVlll. Pustý povyk neznač cestu naši,
  19. XlX. Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé,
  20. XX. Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou
  21. XXI. Utýráni jdem a ztrmáceni,
  22. XXII. Stavěli jsme králům pyramidy,
  23. XXlll. Rozžhnout světlo, aby v stanech plálo
  24. XXIV. Kdo jsi ty? – vy díte rozmrzele –
  25. XXV. Veď, ó, Bože, veď nás stále k předu,