VI. S úsměvem tak naši děli otci:

Antonín Klášterský

VI.
S úsměvem tak naši děli otci: S úsměvem tak naši děli otci:
 „Ach, což na tom, že my budem sníti v těsném hrobě, v dlouhé mohyl noci, jen když venku bude den a žití!“ Zahal, Pane, hroby jejich travou, hustou travou, plnou květné zdoby, v čas, kdy jeseň záři tlumí žhavou, suchým listím zasyp jejich hroby. Nech, ať sníh tam nejhustěji padá, obalí je celé, až se ztratí, v tvrdou koru pahrbků těch řada povrchem ať všecka zledovatí! Ať se zdá jim, že je jitro venku, že se u nás stále více jasní, že tak vděčni jejich za myšlenku píseň lásky zpíváme si šťastni. Ať tam tiché jejich do mohyly nepronikne, pod tou nebes bání, za to, že nás k žití probudili, beznaděje naší proklínání! „Máj“ 1905-6.
15
Básně v knize Z českých žalmů:
  1. I. Nesmírná poušť přede mnou i za mnou,
  2. II. Je náš tábor jako výspa v moři,
  3. III. Faraonův dvořan slyše kdysi
  4. IV. Vydal jsi nás v nepřátelské ruce,
  5. V. Když jsme vyšli na poušť, Memnon zpíval
  6. VI. S úsměvem tak naši děli otci:
  7. Vll. Ze zajetí Spánku vyvedeni,
  8. VIII. „Spravedlnost!“ lkali jsme, „ó, Pane!
  9. IX. Našim bolům není konce, není,
  10. X. Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,
  11. XI. Dost, že aspoň to nám k těše přáno
  12. XII. Jaký výkřik burcuje nás ze sna,
  13. XIII. Hrdostí se srdce moje chvěje,
  14. XIV. Neklňte těm, kdož se ještě smějí
  15. XV. „Ku předu!“ hlas zazní, a my táhnem
  16. XVI. Po táboře jak jsem chodil v šeru
  17. XVIl. Časem, když už dál že nelze, zdá se,
  18. XVlll. Pustý povyk neznač cestu naši,
  19. XlX. Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé,
  20. XX. Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou
  21. XXI. Utýráni jdem a ztrmáceni,
  22. XXII. Stavěli jsme králům pyramidy,
  23. XXlll. Rozžhnout světlo, aby v stanech plálo
  24. XXIV. Kdo jsi ty? – vy díte rozmrzele –
  25. XXV. Veď, ó, Bože, veď nás stále k předu,