IX. Našim bolům není konce, není,

Antonín Klášterský

IX.
Našim bolům není konce, není, Našim bolům není konce, není,
 za ranou jen nová rána padá, nová trýzeň, větší utrpení, v kterém vše, co za mžik zkvetlo, zvadá. Sotva k ohňům na mžik usedneme, harfy počnou tišit hruď, jež v stonu, již zas rachot padá v ticho němé, jak nás stihá vojsko Faraonů. Jaké dáš nám, Pane, ještě žaly, jaké sešleš na nás ještě hoře? Věštby dí, že nepřítel se valí, krve že se rozlije kol moře. Krve více nežli v světě prve vylili jí nepřátelé zpupní, koně po pás půjdou proudy krve, k svatyně až povalí se stupni. Přejdeme to bídy moře rudé, stopí se v něm nepřátelé naši? Najdem za ním kraj, jenž kvésti bude, nad tu zem, jež v snách nám kyne, krašší? 19 Ó, vy, kteří dojdete tam zmládlí po těch trýzních dlouhou pouští širou, pozdravte jej od nás, kdož jsme padlí cestou dřív, leč s pevnou v srdci vírou! „Květy“ 1908.
20
Básně v knize Z českých žalmů:
  1. I. Nesmírná poušť přede mnou i za mnou,
  2. II. Je náš tábor jako výspa v moři,
  3. III. Faraonův dvořan slyše kdysi
  4. IV. Vydal jsi nás v nepřátelské ruce,
  5. V. Když jsme vyšli na poušť, Memnon zpíval
  6. VI. S úsměvem tak naši děli otci:
  7. Vll. Ze zajetí Spánku vyvedeni,
  8. VIII. „Spravedlnost!“ lkali jsme, „ó, Pane!
  9. IX. Našim bolům není konce, není,
  10. X. Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,
  11. XI. Dost, že aspoň to nám k těše přáno
  12. XII. Jaký výkřik burcuje nás ze sna,
  13. XIII. Hrdostí se srdce moje chvěje,
  14. XIV. Neklňte těm, kdož se ještě smějí
  15. XV. „Ku předu!“ hlas zazní, a my táhnem
  16. XVI. Po táboře jak jsem chodil v šeru
  17. XVIl. Časem, když už dál že nelze, zdá se,
  18. XVlll. Pustý povyk neznač cestu naši,
  19. XlX. Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé,
  20. XX. Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou
  21. XXI. Utýráni jdem a ztrmáceni,
  22. XXII. Stavěli jsme králům pyramidy,
  23. XXlll. Rozžhnout světlo, aby v stanech plálo
  24. XXIV. Kdo jsi ty? – vy díte rozmrzele –
  25. XXV. Veď, ó, Bože, veď nás stále k předu,