XIV. Neklňte těm, kdož se ještě smějí

Antonín Klášterský

XIV.
Neklňte těm, kdož se ještě smějí Neklňte těm, kdož se ještě smějí
 v naší bídě, jež nás k zemi tlačí, jejich smích zní ve sluch bolestněji, než když ret lká, oko tone v pláči. Jejich smích je neúprosným bičem, jenž je samy a nás všecky šlehá, pláč to duší nezkojených v ničem, kterých klidu nedotkla se něha. Smějí se jen proto, že se bojí, zříce lid svůj v širé poušti shluklý, aby nad ním a nad bídou svojí v strašlivý pláč slabě nepropukli. Vzdech, jenž z prsou na rty v hoři skočí, nejbližší již vlna větru splákne, slzu, která v bolu kane s očí, horký písek žíznivě tak vsákne. Ale smích ten kruté beznaděje, ranivý tak, nevázaný, divý, tomu, kdo jím jedenkrát se směje, na vždycky už rety bolně zkřiví. „Máj“ 1910-11.
29
Básně v knize Z českých žalmů:
  1. I. Nesmírná poušť přede mnou i za mnou,
  2. II. Je náš tábor jako výspa v moři,
  3. III. Faraonův dvořan slyše kdysi
  4. IV. Vydal jsi nás v nepřátelské ruce,
  5. V. Když jsme vyšli na poušť, Memnon zpíval
  6. VI. S úsměvem tak naši děli otci:
  7. Vll. Ze zajetí Spánku vyvedeni,
  8. VIII. „Spravedlnost!“ lkali jsme, „ó, Pane!
  9. IX. Našim bolům není konce, není,
  10. X. Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,
  11. XI. Dost, že aspoň to nám k těše přáno
  12. XII. Jaký výkřik burcuje nás ze sna,
  13. XIII. Hrdostí se srdce moje chvěje,
  14. XIV. Neklňte těm, kdož se ještě smějí
  15. XV. „Ku předu!“ hlas zazní, a my táhnem
  16. XVI. Po táboře jak jsem chodil v šeru
  17. XVIl. Časem, když už dál že nelze, zdá se,
  18. XVlll. Pustý povyk neznač cestu naši,
  19. XlX. Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé,
  20. XX. Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou
  21. XXI. Utýráni jdem a ztrmáceni,
  22. XXII. Stavěli jsme králům pyramidy,
  23. XXlll. Rozžhnout světlo, aby v stanech plálo
  24. XXIV. Kdo jsi ty? – vy díte rozmrzele –
  25. XXV. Veď, ó, Bože, veď nás stále k předu,