XlX. Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé,

Antonín Klášterský

XlX.
Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé, Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé,
 nemáš-li sil udeřiti v kámen, až by ze skal tvrdých vytrysk náhle všechněm v úkoj sladké vody pramen. Nemáš-li moc,moc máchnout k nebi rukou, až by k lidu, který čeká lačný, křepelky se, které v polích tlukou, s nebe snesly nesčetnými mračny. Lid chce dál jen zázraky a divy, nedáš-li jich, rotí se a reptá, zda jsi dal mu myšlenky květ živý, den i noc a pot i krev, se neptá. Však tou zbraní, již jsi vtisk mu v ruce, by ji zkoupal v nepřátel svých krvi, hladovících davů bědný vůdce, hořký úsměv na rtech, padneš prvý! „Květy“ 1908.
38
Básně v knize Z českých žalmů:
  1. I. Nesmírná poušť přede mnou i za mnou,
  2. II. Je náš tábor jako výspa v moři,
  3. III. Faraonův dvořan slyše kdysi
  4. IV. Vydal jsi nás v nepřátelské ruce,
  5. V. Když jsme vyšli na poušť, Memnon zpíval
  6. VI. S úsměvem tak naši děli otci:
  7. Vll. Ze zajetí Spánku vyvedeni,
  8. VIII. „Spravedlnost!“ lkali jsme, „ó, Pane!
  9. IX. Našim bolům není konce, není,
  10. X. Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,
  11. XI. Dost, že aspoň to nám k těše přáno
  12. XII. Jaký výkřik burcuje nás ze sna,
  13. XIII. Hrdostí se srdce moje chvěje,
  14. XIV. Neklňte těm, kdož se ještě smějí
  15. XV. „Ku předu!“ hlas zazní, a my táhnem
  16. XVI. Po táboře jak jsem chodil v šeru
  17. XVIl. Časem, když už dál že nelze, zdá se,
  18. XVlll. Pustý povyk neznač cestu naši,
  19. XlX. Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé,
  20. XX. Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou
  21. XXI. Utýráni jdem a ztrmáceni,
  22. XXII. Stavěli jsme králům pyramidy,
  23. XXlll. Rozžhnout světlo, aby v stanech plálo
  24. XXIV. Kdo jsi ty? – vy díte rozmrzele –
  25. XXV. Veď, ó, Bože, veď nás stále k předu,