XX. Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou

Antonín Klášterský

XX.
Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou
 lid svou pouští, nekonečnou dálí, aby pod svou i pod jeho bědou v beznaději chabě neklesali! Když ten každý výkřik darmo vyzní a se smráká kolem jen a šeří, když lid volá v únavě a žízni, pochybovat počnou ti, kdo věří. Na pěvce za rokot struny hravý fičeti když počne zloby kámen, když svým věštcům dřevo kříže staví, k hranici je vleče v muky plamen. Sílu, Pane, aby nezlekáni stáli hrdě nad vřavou a zmatky, němým klidem odráželi lání, až v břeh couvnou vzduté vlny zpátky. Aby v smíchu kruté beznaděje vlastnímu se nerouhali dílu, sami v hněvu, který rukou chvěje, nekáceli v prach je, v bláto jílu. 39 A když přec je skácejí jich blesky, co dřív kámen, aby zvedli z kovu, jak když Mojžíš roztřísknuv své desky, šel a počal jiné tesat znovu. „Květy“ 1908.
40
Básně v knize Z českých žalmů:
  1. I. Nesmírná poušť přede mnou i za mnou,
  2. II. Je náš tábor jako výspa v moři,
  3. III. Faraonův dvořan slyše kdysi
  4. IV. Vydal jsi nás v nepřátelské ruce,
  5. V. Když jsme vyšli na poušť, Memnon zpíval
  6. VI. S úsměvem tak naši děli otci:
  7. Vll. Ze zajetí Spánku vyvedeni,
  8. VIII. „Spravedlnost!“ lkali jsme, „ó, Pane!
  9. IX. Našim bolům není konce, není,
  10. X. Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,
  11. XI. Dost, že aspoň to nám k těše přáno
  12. XII. Jaký výkřik burcuje nás ze sna,
  13. XIII. Hrdostí se srdce moje chvěje,
  14. XIV. Neklňte těm, kdož se ještě smějí
  15. XV. „Ku předu!“ hlas zazní, a my táhnem
  16. XVI. Po táboře jak jsem chodil v šeru
  17. XVIl. Časem, když už dál že nelze, zdá se,
  18. XVlll. Pustý povyk neznač cestu naši,
  19. XlX. Lidu vůdcem nebuď v poušti zpráhlé,
  20. XX. Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou
  21. XXI. Utýráni jdem a ztrmáceni,
  22. XXII. Stavěli jsme králům pyramidy,
  23. XXlll. Rozžhnout světlo, aby v stanech plálo
  24. XXIV. Kdo jsi ty? – vy díte rozmrzele –
  25. XXV. Veď, ó, Bože, veď nás stále k předu,