XVIl.
Časem, když už dál že nelze, zdá se,
Časem, když už dál že nelze, zdá se,
žízní puká ret a noha vázne,
čarovný kraj v nevystihlé kráse,kráse
před námi vzplá náhle v poušti prázdné.
Zříme města cimbuří a valy,
sady, řeky, vinice a palmy,
a náš zrak je vpit v ten obraz v dáli,
noha chvátá, s rtů se řinou žalmy.
Ale náhle závan větru jeden,
a ten obraz ve vzdušnou hloub mizí,
ten tam sad a plný plodů Eden,
a my v bolu trháme své řízy.
Prázdnější je poušťpoušť, než byla dříve,
větší žízeň v hrdle, tíže v nohou,
hlubší ticho v pláni mlčenlivé,
krutší úpal žhavou pod oblohou.
Více pálí písek pod nohama,
každá rána bolí víc a píchá,
a dech větru jako výheň sama
do tváří nám plameněji dýchá.
34
Ó, radš stále ať jde naše cesta
prázdnem jen, než naděje té plané
zákmit zřít, jenž mukami nás trestá
a nás vrhá v hlubší žal, ó, Pane!
„Máj“ 1910-11.
35