XXIV.
Kdo jsi ty? – vy díte rozmrzele –
Kdo jsi ty? – vy díte rozmrzele –
který hlasem, jenž nás jenom plísní,
voláš k nám po dni a noci celé,
v sladký mžik nám vpadáš drsnou písní?
Já jsem paprsk, jenž vás k cestě budí,
pták, jenž zpívá, co krev z cév mu teče,
strážce, který proti vlastní hrudi
obrací hrot nejprv svého meče.
Červánek jsem, jenž vám pláti počal,
kámen, který zachvěje se blaze,
hlouběj-li jej zašlapete v močál,
jdouce přes něj dále ve své dráze.
Já jsem ten, jenž za světlo vám dané
rád by trpěl, připjat na útese,
všechen trud váš, všecky slzy slané
jenž v svých prsou rozbolených nese.
Poslední jsem z vašich nízkých sluhů,
ale král v svých snech, v své lásce prvý,
malým květem oblačných jsem luhů,
svědomím a krve vaší krví.
45
Hlas jsem, který vdechl mi dech boží,
by k vám mluvil v chvíli zoufalosti,
ten jsem, který ví, že ještě složí
v pusté poušti znavené své kosti.
A přec ještě sledním dechem zvolá:
Jděte dále, ničím nezlekáni,
bojem ani plání, jež je holá,
ať vnuk vejde v tu zem požehnání!
„Máj“ 1910-11.
46