IN MEMORIAM JINDŘIŠKY SLAVINSKÉ.
Když svět ji zranil, prchla do zátiší,
a její síň jí byla celou říší.
Zde nevýslovně dobrá, měkká, milá,
ve středu starých obrazů svých žila
a figurek a skla a porcelánu,
až Čas jí zcelil v srdci každou ránu
a úsměv jen jí nechal milých vděků,
až figurkou se krásnou z přešlých věků
pak sama stala, z dob, kdy zápal hostem
byl duší ještě, víra srdcí skvostem,
v tom našem světě, který úsměch pro ni,
kol za ziskem a požitkem se honí...
Ó, že jen vyšla ze své tiché celly,
že z portrétů ji ruce nezdržely!
Šla mezi dav, kde Osud čekal skrytý
a rozdrtil jí srdce pod kopyty.
78
Jak rozbita by byla jedním rázem
figurka křehká, která spadla na zem,
figurka vzácná, přes niž dál jdou chladní,
co druhým srdce jak když puká nad ní.
79