I.
[5]
ZAVÁTO
Na střechách sníh se leskne bílý,
a ticho v celé končině,
jen časem, jak když někdo kvílí,
to pozahvízdá v komíně.
Nad plným knih tu sedím stolem
a je mi, jak bych do chaty
byl zavřen v horách, do níž kolem
jsou všecky cesty zaváty.
Tak sám! tak sám! Zde v města středustředu,
a přece jako v tiš svou vklet,
jak bych kol cítil hradby z ledu
a tušil jenom v dálce svět,
jak zapomenut všemi, všemi,
kdož srdci drazí bývali,
bych umřít měl tu tich a němý
za zapadlými úvaly.
Ó, žel, že nejen jako dneska,
kdy v sněhu luh i zahrada,
i ke srdci se ztrácí stezka
a v sněhu celá zapadá,
že jedenkrát se vzbudíš ráno
a hledíš teskně dojat ven
a zříš vše kolem zasypáno,
a ty jsi sám a opuštěn...
7
Jak, opuštěn? Ó, slyš jen dětí
zde vedle v jizbě živý smích,
jak když to s rolničkami letí
kol saně lehké v závějích;
přes rámě se ti žena dívá,
a v krbu voní, praská to,
u kamen cvrček písně zpívá –
co na tom, že kol zaváto.
A výčitkou z knih řady zní to:
I my jsme tebe zradily?
Je malých duší pár ti líto,
jež milují jen na chvíli,
když s tebou Keats a Wilde a Shelley
a Longfellow a Whittier?
Což každý z nich tvůj není celý?
Či lepší kruh chceš v jizby šer?
Ó, výčitky jak také snésti?
Jak bláhový jsem byl a slep,
že nechápal jsem toho štěstí
cest zavátých, kol sněžnou step!
Ó, hustě, hustě padej, sněhu,
a stále hustěj, hustěji
a skryj tu celou chvil mých něhu
svou neproniklou závějí!
8
HŘBITOV U LESA
U lesa hřbitov. Ó, jak svítí
z tmy boru jeho bílá zeď!
Zde k otázkám, jež dáváš žití,
jak bys čet jasnou odpověď.
Kol musíme se bráti denně,
a já se z prvu tolik bál,
by naší lásky do zeleně
chlad z něho nepad, stín a žal.
Leč nyní klidně po tvém boku
tu, dlaň svou v tvojí, chodím již,
ó, dobře je mít hroby v oku
a za zdí tam tu mrtvých říš!
Což neslyšíš, jak větrem nese
se thují šumem tichý hlas?
„Ó, milujte, ó, milujte se,
vy v slunci tam – zde chlad a mráz!“
„Ó, milujte se, stále více,
ó, milujte se nocí, dnem,
ó, milujte se, líbajíce,
vy, děti mžiku, žhavým rtem!“
9
„Neb zde je noc, v níž hvězdy není,
pod tíhou země, kamene,
zde cítit místo políbení
jen kapky vody studené!“
U lesa hřbitov. Ze tmy chvoje
zeď jeho svítí z pozdálí –
ó, nediv se, že rety moje
na tvých dnes tolik zaplály!
10
V NOCI
Ťuk! – ťuk! zní to v staré skříni
nebo truhle – ťuky ťuk!
Tiše dřív a hlasněj nyní
jednotvárný slyšet zvuk.
Proč se chvěješ ulekaná
tímto hlasem, drahá, proč?
Ne, to smutné smrti hrana
nevyzvání červotoč.
To svou družku k lásky hodu
toužebně zve, a počíná
svatá chvíle nových rodů,
blahá žití hodina.
Zní v tom ozev věčné síly,
věčný ohně plam a ruch,
k přírodě kdy znovu chýlí
všemocný se lásky Bůh.
Zní v tom ples a jásot žití,
nesmrtelna, věčna dech!
Nech mé srdce na svém bíti
v stejně plesných úderech!
11
ZTRACENÁ VESNA
Již toužil jsem, volal, kam jsem vstoup’:
Ó, jaro, ó, jaro mé, kde jsi?
Tys zapadlo jistě mi v tůně hloub
neb zbloudilo v daleké lesy.
Však májové nyní za rosy,
kdy jarní větry zas vanou,
již vidím: to jaro hrálo si
jen se mnou na schovávanou.
Hle, jaro, jímž voněl kdys mi les,
to jaro květů a ptáků,
zas našel jsem jako zázrak dnes –
jen v děcka se skrylo mi zraku.
A v očích těch modrých zrcadle
zas úsměv mi jeho hrá plesný
a pohádka zpívá zapadlé,
mé zapadlé, ztracené vesny.
12
ŠOTCI
Nebesa! To jistě šotci,
nárůdek ten bojovný,
co jsem pryč byl, vpadl mocí
do mé tiché pracovny.
Knihy z příhrad vyházeny,
ročníků všech sešity
rozmetány podle stěny,
inkoust po všem rozlitý.
Každý obraz křivě visí,
převrácen koš na papír,
tužky pryč! a rukopisy,
jak když vál v ně vichru vír.
Kde jsem nový překlad počal,
ach, ta zloba, neláska!
zvolna tekouc, žlutý močál
tvoří gumma arabská.
Píseň večer nedopsaná
popelníku na jícně,
jak by popel chtěla z rána
sypat na se kajícně.
13
A jak posměch když si tropí:
kam jen kolem padne zrak,
ryjící zřít tužky stopy,
samý čmár a klikyhák.
„Pomstu, pomstu, šotci malí,
krutě na vás vykonám!“
Ale kde se uschovali,
kam jen prchli odtud, kam?
Kde se tají, kam se skryli,
kde je najdu nezbedy?
Z kouta na mne nehledí-li
vysměvačné pohledy?
Ne, ne, prchli, hněv mnou zmítá,
rozpaluje do horka.
Ej, tu stopa, již mi svítá!
Malá z plsti bačkorka!
Po té stopě rychle, rychle,
ať se zrak jí nespouští,
než mi zmizí v lesy ztichlé,
pod listí a do houští.
Však co činím? Jen se shýbám,
stojím, váhám, pěkný rek,
k srdci tisknu jen a líbám –
sešlapaný střevíček...
14
MÉ JARO
Mé jaro má vlásky jako len,
jak v paprsky spředené zlato,
a v očích má tichý andělský sen
a líčka jak raný růžový den
a volá mě: tatíčkuTatíčku! tátoTáto!
Co ptačí mi píseň, co mi květ,
ty zmlknou, ty zvadnou tak záhy!
Tu pohádku jara také jsem před’,
leč do květu padal mi sníh jen a led,
až v očích jsem plno měl vláhy.
Sny, naděje, v bílém svém rubáši
jen dále si spěte, ó, spěte,
již ani vzdech sen ať vám neplaší,
jen ty mi puč, zkvítej, ty nejdražší,
můj nejdražší, poslední květe!
15
DVĚ BOLESTI
Kdos poranil mě zlobou,
mé dílo šlapal v prach,
a já jsem s lítostí spat šel
a usnul v těžkých snách.
A zdálo se mi ve snu,
že malou rakev zřím,
a v rakvi leželo dítě
s úsměvem ztrnulým.
Kol obrázky a květy,
jak z vosku mělo líc,
a leželo, jak když zlomen
květ schne a schne vždy víc.
A když jsem přihléd blíže,
ó, krutý, krutý žel!
já děcku vlastnímu ve tvář
jsem bledou pohleděl.
Já vykřikl a procit’ –
ó, nekonečný ples!
blíž děcka spícího oddech
se ke mně zdravý nes.
16
O, hořký lék máš, Spánku,
leč dík! – jak konejší!
kam má se poděla lítost,
má bolest včerejší?!
17
JARNÍ VZPOMÍNKA
Zas bezem zdobí Petřínsképetřínské se svahy,
a před mým oknem kvete kaštan bílý
a okamžik mi připomíná blahý,
kdy přišel’s na svět ty, můj hochu milý.
Kdy na květ jeho ve snách dívaje se,
jsem prvně zaslech’ hlas tvůj v jizbě naší
a cítil, jak cos zvedá mne a nese,
jak všecko ve mně budí se a raší.
Jak slunečné by zalily mě svity,
jak šířil bych se, rostl na vše strany,
jak sám bych byl ten kaštan rozložitý
a květem, květem všecek obsypaný...
18
ŠŤASTNÝ DEN
Ráno, jen oči jsem otevřel,
hlavu svou s podušek zdvih’,
ve sluch můj vpadl mi veselý,
dětí mých radostný smích.
Jakoby ptáče to jásalo,
krásný den svítati zříc,
v radosti bytí a života
slunci a blankytu vstříc.
Děl jsem si: „Krásně mi počal den,
nyní ať trud jde a hnět,
radostný smích ten již bude mi
celý den v duši mé znět“.znět.“
Na večer, hvězdy když prošlehly
a svět již ticha byl pln,
hluboká píseň mě dojala
kadencí rythmických vln.
Jak by tón hudby se parkem nes’,
v duši hvězd záblesk mi svit’:
duše má střásala s křídel prach,
kvetla a dýchala klid.
19
Děl jsem si: „Krásně mi počal den,
krásně mi při hvězdách znik’,
přes trud a starosti mezi tím
šťastný to den byl, ó, dík!“
20
NEDĚLE
Slunečná jarní neděle,
děti již skáčí vesele;
radostně září jejich hled,
chce se jim z města na výlet.
Ať jdou si v pole za bránu,
já u knih, práce zůstanu,
klid svatý bude, pokoj, mír,
pár slok snad hodím na papír.
A odešly a ticho je.
Nuž, do práce, nuž, do boje!
A péro v ruce, sedím sám
a přemítám a přemítám.
Slunný se v pokoj lije jas
tu na knihy, tam na obraz
a zlatí zašlý jeho rám,
já přemítám a přemítám.
A prchly celé hodiny,
a papír čist a nevinný,
ne já, to má tu socha dlí,
a myšlenky mé utekly.
21
Mně utekly – kdykdy, ví sám Bůh,Bůh –
za mými dětmi v slunný luh
a s mými dvěma okáči
na květné stráni skotačí...
22
KDYŽ ODLÉTALI PTÁCI
Jdu s hochem svým a tiše díváme se,
jak přelétavých ptáků houf se nese
až za obzor... neb chlad již vane zemí.
A mně tak truchle, smutno v duši je mi,
jak když to sny a naděje vše moje
se shluknuly a třepotné jich roje
mne opouštějí... Ó, mé drahé dítě,
je těžko loučit se, když opouští tě,
co miloval’s, co na horké ti čelo
vždy dýchlo vánkem, co ti sladce pělo
o lásce, slávě, míru... kousek ráje
co kouzlilo ti před zrak, v křiku láje
tě sílilo a těšilo tvou muku!
Již zmizeli... Pojď, dej mi svoji ruku!
,,A to již nikdy nevrátí se zpátky?“
ty tážeš se. O, vrátí, hochu sladký,
však ne již mně, to k tobě jen se vrátí.
Neb zase budou perly rosy pláti
na nových květech, stromy budou kvésti
a ptáci pět zas o lásce a štěstí,
když v nádheře své bude hořet západ.
Leč rozumět já nebudu ni chápat
to blaho jara, zázrak nad zázraky.
A za to budou hořet tvoje zraky,
až mladý muž, zjev bílý po svém boku,
23
pod květem půjdeš, tiché štěstí v oku,
ó, rozuměti budeš, co to pějí
ti ptáci zlatí sladké o naději,
a budeš spíjet se tou písní jejich
a budeš sníti, chodě po alejích,
a budeš věřit, ptáků těch že peří
tě zlaté povede, vždy blýsknouc v šeři,
v ráj života, v zem nikým neshledanou...
A tenkráte já stát chci tiše stranou,
a zapomenout, že jsem kráčel hložím,
mlčení velké na rty svoje vložím,
by vzdech můj nesvál list ti, jenž by rašil,
a ani jednoho z těch ptáků nezaplašil...
24
AŽ NEBUDU TU...
Až nebudu tu, dcerko,
a spáti budu tich,
jen otevř – aspoň někdy –
si jednu z mojich knih.
Tu, již jsem v snáchsnách, či onu,
již krví svou jsem psal,
já budu navždy ztichlý
z ní mluvit k tobě dál.
A s tebou rozprávěti,
jak strom když šelestí,
tě učit v slunci hřát se
i snášet bolesti.
A snad že, až ti všeptám
své hoře někdejší,
tvůj smutek rozplyne se,
tvá bolest zkonejší.
Snad že se zdát ti bude
tou nocí dumavou,
že skláním v požehnání
se zas ti nad hlavou.
25
Však nic-li nevezmeš si
z mých citů, snů a rad,
jen aspoň to tam vyčti,
jak jsem tě míval rád.
26
DÉMON
Můj hoch si složil své knížky sám
a plesem vzplály mu zraky:
„Ó, hleďte, co knih už tady mám,
já chci mít knihovnu taky!“
Pak sklonil své oči v rozpacích
a zarděl se, jak by se styděl;
mně bylo, jak sama sebe bych
byl v dětství svém před sebou viděl.
Ó, víš-li ty, dušičko nebohá,
ó, víš-li, ty, hlavičko drahá,
ký démon to vábný, pro Boha,
teď prvně po tobě sahá?
On má tak vášnivé objetí
a oči tak snivé a svůdné,
jak vzdáš se mu, s duší tvou odletí
až v oblak od země nudné.
Ty pěním a sněním budeš spit,
v sny hvězd ti rozsype zlato,
však navždy z tvé duše vezme klid
a spánek ti ukradne za to.
27
A všecko ti zhořkne naposled,
co dřív tak čárné se zdálo,
neb ve všech jsi knihách moudrost čet,
leč ve svém srdci tak málo.
A budeš tu sedět, stápěje
se v starost za šumu listílistí,
nad krásným vydáním Shelleye,
zač zítra budeš as jísti...
28
MODLÍM SE ZA VÁS...
Modlím se za vás, děti, moje děti,
svou písní, každé myšlenky své spěchem,
pohledem každým, jenž k vám z oka letí,
svým každým snem a vzdychnutím a dechem,
z nejhlubší duše, rozdrásané žitím,
z dna srdce, kam jsem vniknout nedal podlým,
k Osudu – k Bohu – k Tajemství, jež cítím,
se za vás modlím.
Za vaše místo u života stolu,
za radosti květ, zlatou záři štěstí,
by nebylo vám kráčet v slzách bolu,
kříž utrpení na ramenou nésti,
a kdyby přec, by nescházelo síly
vám nésti jej, kde cesta v poušť se točí,
a stále pevně, nikdy zotročilí,
zřít sudbě v oči.
V těch lidských cest a pěšin, stezek ve stu,
jež křižují se, dělí se i pojí,
svou najděte a vytyčte si cestu,
ne rovnou třeba, ale ve všem svoji;
ne třeba sladkou, květy lemovanou,
leč takou, aby na konci jí z dáli
do duše chodce, jenž jde mdlý a s ranou,
hvězd svity plály.
29
Ty hvězdy velké stále ve svém hledu,
jde cestou tvrdou se přec jenom snáze,
jich němý hlas: Pojď dále, já tě vedu!
vždy nové síly vlívá v trpké dráze;
a i když dříve na své pouti padnem
a bez vítězství cíle umíráme,
to světlo jich se v našem líci chladném
přec sladce láme.
A modlím se, nechť prachem půjde s tíží
váš krok, by duše zůstaly vám čisty,
jak studánky, kde nebes modř se shlíží,
jak na větvích ty první jara listy,
vždy čisté, cele otevřené Kráse,
jak když se květy slunci otvírají
a plno pelu, jež prach zlatý zdá se,
v svém srdci tají.
Jeť Krása posel nebeského sídla,
jediný cherub, jenž zbyl ještě světu,
jenž duším vlastní připíná svá křídla
a nad propast je nese všedních hnětů
a bolů, vášní, bídy nad močály,
křivd nad bojiště – prosté zemské tíže,
do čistých sfer, kde hudby romon stálý,
vždy Bohu blíže.
A kéž vám slyšet Allelujah! přáno,
kde já jen slyšel žalmy velkonoční,
30
a pozdraviti plesným vzkřikem ráno,
kde kolem mne se šeří chmury noční:
z nejhlubší duše, rozdrásané žitím,
z dna srdce, kam jsem vniknout nedal podlým,
k Osudu – k Bohu – k Tajemství, jež cítím,
se za vás modlím.
31
PŘÁNÍ
Ó, věřím, líp že bude našim dětem,
že volněj dýchat budou, až my němí
již budem spáti pod hlinou a květem
a prach náš rozvát bude po vší zemi.
Ó, v ten čas rád bych zpět se, Bože, vrátil,
nech, jako květ bych mohl na svět vniknout
neb skřivan, jas co český luh by zlatil,
moh plesem z duše, z celé duše vzkřiknout!
32
II.
[33]
JARO
Ač chladně to ještě dulo s hor,
půl nahé, jen košilky běl,
jsem děťátko milé, modrý zor,
na mezi seděti zřel.
A když jsem shléd’ slabé ramínko,
až soucit v duši mi pad’:
„Co děláš tu, dítě? Chudinko,
viď, že tě roztřásá chlad?“
Leč dítě se usmálo, v srdce vnik’
mi jeho nebeský hled,
a bylo mi, jak by v ten okamžik
byl celý kol omládl svět.
„Já do srdcí –srdcí,“ řeklo – nesuřeklo, „nesu zář
a květ a písničky všem,
snů poupata, nadějí svěží jař,
v mé moci celá je zem.
Jen pokynu – ptáci zpívají,
jen kývnu – rozkvétá keř
a píseň a láska potají
se v srdce vkrádají, věř.
35
Ty nevěříš, vím, jsi škarohlíd
a do srdce studený až,
však Jaro jsem, Jaro – tys mne shlíd’
a již mne v srdci svém máš!“
36
SLAVNOST JARA
Je slavnost jara. Svíček bílých
pln kaštan, svícen bohatý,
jež ve večerních šera chvílích
jsou v jednu zář teď rozžaty.
Jak lampičky když bílé, rudé
a žluté vroubí drnu lem,
již tulipány svítí všude
a plápolají kolkolem.
Hle, jako velké lampiony
když rozsvíceny v zášeří,
tak rozvěšel ten večer vonný
pivoňky světlé na keři.
A teď svůj bengál zažeh’ západ,
vše rudne, hoří, plápolá. –
Ó, jak tu krásu všecku chápat,
jež rozlita je do kola!
Pojď, rychle, lásko – než vše zhasne,
pojď, po trudu a po hoři
kéž ještě jednou růže šťastné
ti v bledém líci zahoří!
37
DUBEN
Dni dubna rozkošné sluncem a přeprškami,
kdy stromy raší zas a nevědí ni samy,
kdy puknou poupata, zda Máj snět zbudí suchou,
a všecko blahem jen se chví a krásy tuchou.
Ó, sladký půvabe blouznivých polosnění
a prvních psaníček a plachých políbení
a prvních písní, jež, složenu peruť svoji,
již z duše chtějí venven, a přece se zas bojí!
Vše, co jen slibuje, co chystá se a vlní,
oč kouzelnější je než vše, co se pak splní!
A nechť kol jeden květ a slunce plně svítí,
rci, zda bys nechtěla zpět, duše, v duben žití?
38
NECH MNE DŘÍMAT...
Nech mne dřímat, slunce zlaté,
nech mne spát,
zklamal jsem se tolikráte,
tolikrát.
Uvěřil jsem ve tvé vzněty,
v svět se zdvih’,
a již padal na mé květy
led a sníh.
Jiné buď, zvi v ruch a žití:
„Pojďte pít!“
Oč je líp jen o všem sníti,
o všem snít!
Vesníti se ve svět jiný,
plný krás,
který nezná chladné stíny,
ani mráz.
Kde vše věčné, velké, ryzí,
prosté pout –
ani Smrt tu nemůž přízi
přetrhnout.
39
Ale jak’s to sníval dříve,
sníš to dál,
v stínu thuje zádumčivé,
vladař, král.
Kolem ticho, ticho svaté,
jež měls rád –
nech mne dřímat, slunce zlaté,
nech mne spát!
40
ZLATÉ OSTROVY
Je soumrak. Západ hoří
nad městem nachový.
Na modrém vzduchu moři
ční zlaté ostrovy.
A výběžkem i hranou
tak svítí do dáli
a v soumrak šerý planou,
jak by to volaly:
„Ó, lodi unavené,
ó, lodi uštvané,
zde mír se nad tím klene,
kdo u nás přistane.
Zde v hájích vonných září
nám zlatá jablka,
a mládí stesk, trud stáří
zde navždy umlká!“
Má loď, jež hlas ten slyší,
dál musí do šíra,
jen oko tam k té tiši
se toužně upírá.
41
ZelŽel, že má nesmí kotva
v klid ještě takový!
Já dnes bych minul sotva
ty zlaté ostrovy...
42
SMUTEK BÁSNÍKŮ
Květ pod nohy chtějte jim naklásti,
jim věnčte růžemi čelo,
v těch očích jejich jak v propasti
vždy jak by se tmělo a tmělo.
A nechť si již úsměv nebo smích
jim na rty někdy přec skočí,
vše hasne tak záhy jako v mih,
a tím víc tmějí se oči.
V nich smutek, ať sníh je po lese,
ať vesna s květy je blízka,
jak v očích těch, kterým stále se
po dálném domově stýská.
43
HVĚZDY
Kde vzala se, tam vzala se,
již hvězda na nebi svítí,
a za ní ty druhé hrnouce
se jako ty ovečky na louce,
se tlačí, třesou a řítí.
Ó, když jsem se k nim tak dívával
na sadě přes křovisko,
ó, v dalekých, přešlých letech těch,
ó, v dalekých, přešlých letech těch,
mně zdály se vždy tak blízko.
A potom jsem stoupal životem
na příkré, vysoké skály,
však čím jsem šel dál a čím šel výš,
tím větší jsem v duši nes’ bol a tíž
a ve větší viděl je dáli.
Teď nohy mám cestou krvavé
a sny mé mi uprchly jinam,
a ještě přec, zdraný a zlomený,
a ještě přec, zdraný a zlomený,
svá po nich ramena vzpínám.
44
PÍSEŇ
Tiše jdou myslí mou
upomínek shony,
jak by to zvučely
někde v dáli zvony.
Z daleka, z daleka,
z nepřehledné dáli,
jak jsem je slýchával,
červánky když plály.
S hudbou, jež tišila,
hřejivou a jemnou,
matka kdy ještě se
modlívala se mnou.
Z hluboka, z hluboka,
z nevystihlé hloubi,
kam to mé město snů
padlo na klín zhouby.
S hrdými věžemi,
zářící jak zoře,
nežli se přelilo
přes ně času moře.
45
NÁLADA
Než oblak dokrvácí,
kde slunce zapadá,
než venku ztichnou ptáci
a ztmí se zahrada,
jaká to přepadá srdce tesklivá nálada!
Po tvářích, které znal jsi –
kam znikly do dáli? –
po rtech, jež nelíbal jsi,
stesk jme tě zoufalý,
jako když vlna se moře přes tebe převalí.
Pohárů nedopitých
ti náhle líto všech,
radostí neužitých
ve všedních starostech,
květů všech, které jsi zašláp, teprv teď cítíš dech.
Teď marně pneš své ruce
k prázdnému objetí,
plod, který’s neutrh prudce,
již spadl se snětí,
nevidíš motýla s lebkou kolem se vznášeti?
46
A západ zhas. A zavál
chlad, hruď že proniká.
Byl vln to větru nával,
či srdce básníka?
Jako když někdo si prudce – prudce si zavzlyká...
47
PODZIMNÍ PÍSNĚ
I.
I.
Tichá, bledá Jeseni,
po uvadlém lupení
pojď a duši ukolíbej
potichu mi do snění!
Jaro dává lásky cit,
léto vášeň, zima klid,
ale ty jen můžeš duši
v sladké snění zahalit.
Přitiskni mě ve svůj klín,
rozstři kol svůj jemný stín,
opřeď mne jak plný hrozen
měkkou přízí pavučin.
A nech mlhy podletí
táhnout kol, se stáčeti,
jako když mi na sta kyne
bílých paží k objetí.
Jak když oku k opoji,
v měkkých vlnách, v postoji
kol mne krouží tanečnice
s vlajícími závoji.
48
Co já v stínu platánů,
v sladkém růží závanu
oči mhouřím, unavený
sultán v bílém turbanu.
Těžký problém, prostřed vnad
luštím, v mysli lid a stát,
na kterém z těch bílých ňader
nechám dnes svou hlavu spát.
II.
II.
Již myslíš, že jsi vychlad’ zcela,
že zhasl žár a vášeň s ním,
že jarní bouře dovyzněla
a v duši tvé jak na podzim
je v krajině, kde všechno vadne,
zpěv nezaznívá v aleji,
jen hrobu plíseň kde čpí za dne
a v noci vichry kvílejí.
A náhle cos ti živne v hrudi,
vře v krvi, tepe do skrání,
jak z jara bystřeň když se zbudí
a hřmíc s hor tryskem uhání.
A je ti tak jak stromu v nivě,
jenž stál tu smuten, v nitru žal,
pro čistou zeleň zádumčivě
a pro květ jara vonný lkal.
49
A pojednou, jak jeseň všude
nach, zlato hází v údolu,
zas cítí příval krve rudé
a v jednom stojí plápolu...
III.
III.
Podzim je a slední snop
odvezen již dávno s polí,
luh je požat, bez ozdob
šípků keř se chvěje holý.
Suchý list pad’ na hlaď vod,
v aleji, jež v klín jde lesa,
sadař jablek rudý plod
na žebříku v košík česá.
A já básník – teplý den
slední vidím v dálku mizet,
já jen zpíval, zpíval jen,
co mám chudý nyní sklízet?
PojďPojď, a dřív než lehne sníh
mého žití na úvale,
trhat mne nech aspoň s tvých
rudých rtů ty třešně zralé.
Broskve svojich tváří nech,
ať se níž k mých ústům chýlí,
ať mi kyne, místo všech,
ňader tvojich hrozen bílý!
50
IV.
IV.
Ty slunečné dni podjesenní
tak čisté jsou a průhledné,
až dalekých hor ku temeni
zrak pouhý jimi dohlédne.
Co jarní mlhy halívaly,
co letní páry clonily,
teď jasně oku svítí v dáli,
byť na den jen či na chvíli.
Ó, s bohem tedy, klamy mládí,
v něž věřili jsme nadšeně,
v mou duši, kde vše v mír se ladí:
již stoupá moudrost jeseně.
Pták písní mizí, úzkost v hlase,
květ nadějí všech umírá,
leč před duší, hle, rozvírá se
ta celá dálka vesmíra.
Vše ve věčný jí soulad splývá,
co nechápala, rozumí,
a přes močál se bídy dívá
i lidské zloby přes chlumy.
Par padla clona zrůžovělá,
a mládí vzlet již nehostí,
leč vše, co trpí, vytrpěla,
již měří úhlem Věčnosti.
51
V.
V.
Ó, taký podzim žití mít,
jak září venku dnes,
s tím úsměvem tak tichým mřít,
jak na vše kolem kles’.
Tak ticho v duši, klid a mír,
co dnes ho v lese jest,
a tolik světla na večír,
co dneska bude hvězd.
Již nechat jako suchý list
dlaň volně padnout v klín,
ne z knih, leč z nebes básně číst
a nemít v duši stín.
A neznat, zda zrak rosou zvlh’,
či zda slz proud tam střík’,
jen vidět bílý přízrak z mlh
a šeptnout k nebi: Dík!
VI.
VI.
Teplý a slunečný
podzimní den,
jako by zemí táh’
o jaru sen.
Tichý a jímavý
jas kol a svit,
jak by se usmíval,
kdo už má jít
52
pryč od nás daleko
za žití práh,
kam vede cesta jen
ve vzpomínkách.
Jak by kdo po bouřích,
po mukách zlých
klidně se usmíval,
smířen a tich.
Teplý a slunečný
podzimní den –
nech mě se dívati
do záře ven.
A nech, by úsměv též
na rtech mi plál –
neptej se, neptej se,
co as mě stál.
53
INSOMNIA
Noc dlouhá byla, tmavá,
zněl tichý oddech všech,
jen znavená má hlava
tu neležela v snech.
V číš marně rty jsem topil,
sen na svůj volal zrak,
má víčka nepokropil
ni kapkou šťáv svých mák.
Tu mimovolně zcela,
jak cink’ by hlavou rým,
písnička na rty sjela
mi s hravým rythmem svým.
Jakási hudby věta,
kus staré arie,
jak maně tak se vplétá
a v duši zaryje.
Kde slyšel jsem ji, nevím,
ni který rok a den,
zda na rtu zněla děvím
či v kolovrátku jen.
54
Jen vím, že veseleji
mi ihned bylo s ní,
jak když tu tvůrce její
sám se mnou v noci bdí.
Jak když se shýbá ke mně,
sám dávno stín a duch,
a kolébavku jemně
mi hravou bzučí v sluch.
Snad slávy nestih metu,
pil žluč jen jeho ret,
snad právě pro tu větu
byl zneuznán a klet.
Však já v té žehnal noci
mu za ten dar a lék,
než sen se s čaromocí
též na má víčka smek.
55
SAMOTA
– Paní T. Cébové. –
Na vrchu kostel svaté Máří stojí
a vedle klášter. Kolem samé lesy.
Vzduch v jarním slunci prohřátý je chvojí,
v klid kukačka jen blízko volá kdesi,
ó, jak to ticho kolébá a hojí!
Z dvou mnichů jeden v svou mě zaved cellu,
chlad ovanul mě, vůně míru sladká:
na okně v květech slyším bzučet včelu,
kříž stříbrný zřím svítit u klekátka,
kde sladko v dumě skloniti se čelu.
U harmonia, které stojí v rohu,
stoh not – Beethoven na vrchu tam leží –
půl hotový již pastel stihnout mohu,
u lože Shakespeare čeká věčně svěží
pro chvíle snění, ukradené Bohu –
ó, kdo by tušil, co tu skryto blaha,
že sem se skryje duše, kněžka krásy,
jíž kouřem lesů pouze slávy snaha,
jež krásy číš zde sama nahýbá si
v tom lesním tichu, zášť kam nedosahá!
Sen dávno, dávno pohřbený se zdvihnul
mi před očima, oživen tu stoje,
stesk rozrytou se duší mojí mihnul,
že musím zpět v ten vír, v ty žití boje,
a na prahu jsem při vzdechu se stihnul.
56
SEN
Tak podivným jsem jat byl snem,
že letím, letím nad mořem.
A tuším: ráj ten druhý břeh,
kde jak by hrál kdos na flétnu;
a duší mojí chví se vzdech:
Zda dolétnu? Zda dolétnu?
A letím dál a letím blíž,
břeh v dáli spatřím – jeden kříž.
Chrám uprostřed mně svítí vstříc,
a zvonů starých zvučná spěž
mi volá, slavně, z hloubky zníc:
Ó, dolétneš, ó, dolétneš!
57
CESTOU
Dík, za to dík, v tom kruhu všedních sporů
a v kole práce celý dlouhý čas
že srdce v lednou neztvrdlo mi koru
a živý plamen že v něm neuhas.
Že jak jdu jarním probuzeným krajem,
s vlhkýma na vše zírám očima,
že znova pohnut vzkříšení jsem tajem,
list každý nový zas mě dojímá.
A nechť tak mnoho čas mi odnes divý
a s duše odvál mladých snů mi pel,
že dosud dost jsem dětinný a snivý,
bych s jarními se ptáky rozepěl.
Jak hoch že zas bych rozběhl se strání,
květ blaží mne, jenž zítra rozkvete,
že kukaččino vítám zakukání
jak první slovo svého dítěte.
58
AŤ TO BYLO...
Ať to bylo cokoli,
všecko přejde, přebolí,
každá rána zacelí se
jak ta brázda na poli.
Ale z všeho na konec
něco v srdci zbude přec,
po pohřbu to v síni vůně
věnců hřbitovních a svěc.
Do srdce to napadá,
leta se to ukládá,
tichým smutkem, divným steskem
duši nám to opřádá.
Že když dávno za námi
bolest je i s mukami,
úsměv náš jak zář, jež kmitá
podzimními mlhami.
59
HLAS LAMPY
Má lampo, která pláš
tu tiše nad mou hlavou
a kterou zřít je až
z ulice nocí tmavou,
Rcirci jasným plápolem
pozdnímu venku chodci,
jenž v duši mdlý a něm
se vrací z pitky nocí:
„Ó, bloudku, jaký klam
ty plesy jsou a schůzky,
je nad vše lampy plam
a svět tvé jizby úzký!
Do čtyř těch jejích stěn
své ukryj sny i žely,
tam jist a bezpečen,
jsi masky prost, svůj celý.
Tam není klam ni lež
a není zrady k tomu,
ó, ty, jenž nocí jdeš,
spěš v mír a klid, spěj domů!“
60
Rci tomu svitem svým,
jenž zapadá až dolů,
kdo rozryt zoufalstvím,
v tmách bloudí kol a v bolu:
„Ó, zvedni zraky sem
a slyš, co svit můj hlásí:
Já světlem věčným jsem,
vzňat před oltářem Krásy.
Je smuten, kdo tu bdí,
leč zář má jasně plá mu,
a jizby prosté zdi
jsou kol jak stěny chrámu.
Když štval jej krutý svět,
když nůž mu v srdce vrazil,
v tom chrámě našel v sled
vždy tichý, jistý asyl.
Kde světlo moje zříš –
jen oči výše upni! –
tam sklání čelo níž
na tvrdém chrámu stupni.
A knihy srovnány
v své příhrady a rámy,
jsou jako varhany
s tisíci píšťalami.
61
Z nich mocný chorál zní,
jak v stropy, jež se klenou,
nad bolů prohlubní,
nad duší zachráněnou!“
62
SUSPIRIA
Ó, souzeno-li, by mé vlasy
se skryly šedin do plísně,
kéž po ty pozdní věku časy
jen nezůstanu bez písně!
Kéž nemám podle stráně květné
los vyschlého již potoka,
kam ptáče v marné touze slétne,
že perel se tam naloká.
Ať,Ať když se prostřed jarní nivy
sta ptáků s písní rozletí,
sese, chorý pták a zimomřivý,
sám nechoulím něm na sněti.
A kdy vše kvete v luhu, poli,
že nelze květy sečísti,
sám netrčím tu suchý, holý,
strom bez květu i bez listí!
63
ZDA CHVĚJE SE LUPEN...
Zda chvěje se lupen, když vypučí z jara,
že větru strhne jej svist?
Zda ptáče, jež zpívá, se bojí a stará,
že podzim vyštve je z hnizd?
Zda myslí strom na to, když plný je květů,
že k zemi srazí jej blesk?
Zda květy, jež voní, a motýla v letu,
že zhynou, pojímá stesk?
Proč ty jen, ó, srdce, se vzdáváš mu příliš,
jsi míň než oni neb víc?
Proč každý mžik jen si otrávíš, kvílíš,
kams v mlhy za slunce zříc?
Pěj, jásej a zpívej, puč s květy, leť s vánkem,
buď bratrem všeho a všech,
víc nechtěj být než jen přírody článkem
a osud osudem nech!
Pij slunce a radost, kol plná jí číše,
jsi stejně života host,
jak ptáče, jež zpívá, jak květ, jenž tu dýše,
jak list, jenž na větvi vzrost!
64
PÍSEŇ
Sotva s lích vítr dých,
padá, padá s větví sníh;
a já stojím dumající
v jarní květné chumelici,
v jara vonných závějích.
Stojím sám – kam, ó, kam
zalít’ jsem, nač vzpomínám?
Nemůže to býti jiné,
opadá tak vše a hyne,
sen i mládí, sladký klam.
Květ a pyl jara chvil!
Jen když aspoň jednou byl!
A mně, jak tu stojím, zdá se,
že,že jak padal, na mém vlase
jeden přec se zachytil!
65
III.
[67]
NA POMEZÍ
Jak hradby zubaté na nebi rýsují se
hor mezních vrcholy, tu lesnaté, tam lysé,
a pod nimi je klid, noc líbezná a tichá;
v plášť její zahalen spí vonný luh i lícha,
ves na hor úbočí i město bížeblíže řeky,
a všude, všude mír tak čarovný a měkký.
Jak sladké pohádky když šumí stromů listí,
jak když tu není křivd ni zloby, nenávisti,
ni boje, ve kterém, kdo slabší, vždycky padá,
ni pout a otroků, ni bolest ani zrada,
leč láska bratrská jak vše když vespol pojí.
Hle, vskutku zemský ráj! prošlehlo duší mojí.
Však vítr studený v tom ovál moje čelo,
a v stromech bolestně to jaksi zaúpělo,
jak země ve spaní, tak pokojná a ztichlá,
by byla vzpomínkou či předtuchou zlou vzdychla,
neb jak by děsivý sen letěl její hlavou.
A nyní nad hradbou hor rozlehlou a tmavou
to svitlo, zablýsklo bez rachotu a hřmění
a zhaslo, svitlo zas míhavém ve plameni.
Ó, kdybych věřiti moh’ v bázni svojí teskné,
že meč to plamenný jen zablýskl a leskne
se v ruce anděla, u ráje toho brány
jenž střeží bez hnutí ty roviny a lány!
69
OFELIE
– In memoriam Hany Kvapilové. –
Ofelie, spat jdi, spat,
je tak smutno kol a chlad!
Pod křídloma andělskýma
se tak sladce, tiše dřímá.
Ruce křížem, květy v dlani,
uštvaná jdi, bílá lani,
tam, kde zmlká žití chvat,
Ofelie, spat jdi, spat!
Ofelie, spat jdi, spat,
kde snů není na návrat.
Všecky květy, co’s jich měla,
rozdala jsi, rozházela,
aby jiným v srdci kvetly
jako krásy zázrak světlý,
co v tvé stín a trud jen pad’ –
Ofelie, spat jdi, spat!
Ofelie, spat jdi, spat,
nechtěj očí otvírat!
Umíme sic nosit masku,
slzy lít i lháti lásku,
ale zrak tvůj přec by stihnout
mohl vítězně se mihnout
pod tou maskou úsměv snad –
Ofelie, spat jdi, spat!
70
Ofelie, spat jdi, spat
jarních, vonných do poupat.
My si najdem oběť jinou,
neb chtít výš, to vždy je vinou;
pozná vše, co pálí, zebe,
budem štvát ji jako tebe,
jako tobě čest jí rvát,
co ty budeš tiše spát.
71
ŽALM VÁNOČNÍ
Světla planou, zvony zní
v svaté noci vánoční:
Pokoj lidem dobré vůle,
nejkrašší květ roste z ní!
V bídy chladné závěje
vnésti paprsk nadějenaděje,
víc ti nežli plamen krbu
tepla v srdce rozleje.
Jedna slza smutných řas,
v niž pad září lepší čas,
zablýská ti krašším leskem
nežli skvostů třpyt a jas.
Kdo tu bídu pomíjí,
tvrdě s prahu honí ji,
Boha lásky, slitování
na kříž znova přibíjí.
V srdci však, kde teplo dí,
že tam soucit vévodí,
s každým skutkem slitování
znova Bůh se narodí!
72
STARÁ CHŮVA
Jedno oko slepé,
shrbená a malá,
kolik na svých loktech
dětí odchovala!
Jak pes domu věrna,
neúnavná v práci,
před sebou růst zřela
třetí generaci.
S výbavou ji matka
popouštěla dceři,
aby květ jí střehla
na novém zas keři.
A když květ se rozvil
v pokolení třetí,
šla zas tam, šla vždycky
jen, kde byly děti.
Sloužila, ó, což jí
bylo více třeba?
za vlídné jen slovo,
za ten kousek chleba.
73
Sloužila, až posléz,
shrbená a malá,
byla už jak děti,
které houpávala.
Bože na nebesích,
tu jí učiniti
milost rač za věrnost,
práci celé žití:
Nevykaž jí v ráji
místo v stařen kole,
dej ji mezi děti,
jak tu žila dole!
74
RŮŽOVÝ SAD
– Boh. Brodskému. –
Kam padne zrak, jen růže, růže, růže,
ty bílé, žluté a ty rudé, tmavé,
jak červánek když nad hlavou ti plave,
sčíst sotva zrak to moře květů může.
Jak čaroději pad bys do podruže,
jenž v Sadiho tě sady přenes pravé,
jen čekáš, bulbul vpadne v písni lkavé
a květy kol tě sevrou úž a úže.
A kolem růží, včel kde zvučí váda,
jde statný farář s vlídným očí klidem
a novou píseň lidských srdcí spřádá.
Nach květů plane v líci jeho zoří,
leč nejkrásnější růže: láska k lidem
a ke Kráse mu v srdci tiše hoří.
75
TŘI LODI
– Za Sv. Čechem. –
Loď „Evropu“ jsi viděl kdys, jež temně
se nesla mořem – světa řád ten vratký –
zřel’s boje v ní, vzdor, jarmo, chaos, zmatky
a velkým hlasem vzkřik: „Zhyň, rabů plémě!“
Pak před zrak věštce vyplula ti jemně
loď „Slavie“, a hlas tvůj zněl tak sladký
do bratří snah a rozporů a hádky,
neb v srdci svém vše slávské objal’s země.
A naposledy charou loď jsi zočil,
a „Věčnost“ jasně s její přídy plálo,
ty’s usmál se a klidně do ní vkročil.
A loď ta mizí, mizí... v stín se mění...
„Ó, s bohem! dík! za vše, co dal’s, to málo!...
Leč s oblak už zní hlasu tvého hřmění.
76
MARII LAUDOVÉ-HOŘICOVÉ
Před Vaším zjevem dojat stanul Čas:
Jak, v této tváři že má býti ryto?
Té krásy sladké bylo mu tak líto.
Šel dál a nechal mladou, svěží Vás.
A Osud chmurný když se krutě snuje
v básníků díle, živoucím jež snem,
svým neskonale milým úsměvem
jej kouzlo Vaše jasem prozařuje.
Však v nejsladší se půvab vtělí tam,
kde vkus a cit se s elegancí pojí,
a ženy vtip kde z růží pouta strojí
a očí blesk i smích zve k lásky hrám.
A mlžné páry básníkova snění
když padly na rtů Vašich teplý květ,
se srážejí a třpytíce se, hned
se v rosnou krůpěj, zářný démant mění...
77
IN MEMORIAM JINDŘIŠKY SLAVINSKÉ.
Když svět ji zranil, prchla do zátiší,
a její síň jí byla celou říší.
Zde nevýslovně dobrá, měkká, milá,
ve středu starých obrazů svých žila
a figurek a skla a porcelánu,
až Čas jí zcelil v srdci každou ránu
a úsměv jen jí nechal milých vděků,
až figurkou se krásnou z přešlých věků
pak sama stala, z dob, kdy zápal hostem
byl duší ještě, víra srdcí skvostem,
v tom našem světě, který úsměch pro ni,
kol za ziskem a požitkem se honí...
Ó, že jen vyšla ze své tiché celly,
že z portrétů ji ruce nezdržely!
Šla mezi dav, kde Osud čekal skrytý
a rozdrtil jí srdce pod kopyty.
78
Jak rozbita by byla jedním rázem
figurka křehká, která spadla na zem,
figurka vzácná, přes niž dál jdou chladní,
co druhým srdce jak když puká nad ní.
79
KOHOUT V MĚSTĚ
Jak v dřímotách jsem posavad
dlel v loži domova,
zpěv kohouta v sluch dnes mi pad
jak trubka kovová.
Ó, dík ti, jitra herolde,
ó, vřelý tobě dík,
že slyším prostřed města zde
zas jedenkrát tvůj křik!
Já slyším tě a ve snu zřím
kříž u cesty a les,
zalitou světlem slunečním
v topolech skrytou ves.
A potok, jenž jde olšemi,
jak táh by stříbro šnek,
a v modré výši nad zemí
shon čilých vlaštovek.
Dvůr ve snách zřím a dívčici,
džber v ruce, jíti v spěch,
šat podkasaný, na líci
i lýtkách slunce žeh.
80
A košiláčky před domy
a louky, jas a klid –
a tolik líto, líto mi
je oči otevřít...
81
ČISTÁ RADOST
Čistá radost! Kde ji jen najdem v žití?
Čistou jako studánka skrytá v lese,
jak list jarní, který se dneska rozvil,
pokropen rosou!
Stokrát již se zdálo mi, že ji držím,
ale plesu zklamání šlo jen v patách,
s květem vonným utrh jsem vždycky trochu
divého býlí.
Na dně číše seděla kapka rmutu,
vosa vzlétla z kalichu bílé lilje,
motýl, jejž jsem polapil, měl vždy jedno
zlomené křídlo.
Ve smích štěstí cízí se mísily stony,
bázeň s vášní vyštvaly radost lásky,
na všem zbylo posléze trochu zemské
hlíny a prachu.
A přec věřím v radosti čisté štěstí,
jako poutník chtěl bych ji hledat, volat:
Kde jsi, kde jsi, kde se mi tajíš, skrýváš,
Radosti čistá?
82
A co volám, hledám ji, touže marně,
možná, kdesi – blízko snad – na mě čeká,
na pobřeží neznámém stojíc, v prázdno
rozpíná náruč...
83
ANT. PIKHARTOVI
Šel’s mezi námi, jak bys neznal žel,
tvá družina vždy jen tvůj úsměv shlídla:
sám Cervantes ti jistě půjčil křídla,
a ty’s je připial – bolest přeletěl.
A teď tu ležíš, padlý žití rek,
v sled zvítězil přec Protivník tvůj vzpurný;
a my cítíme teprv, jak den chmurný,
a jaký s tebou zmizel paprsek.
84
Ó, VLAŠTOVKO, JEŽ LETÍŠ V DÁL...
– Paní Marii Sládkové. –
„Ó, vlaštovko, jež letíš v dál,
svůj zastav let a spěch
a odnes mi můj trud a žel
svých rychlých na křídlech!“
– Já nemohu, pod tíží tou
do moře padla bych,
ať orel ti jej odnese
na silných perutích. –
„Ó, orle, trud můj odnes mi
na skal svých pustý tes!“
– Já nemohu, svých křídel bych
již k slunci nepovznes.
Zlomenou peruť, musil bych
zřít k nebi s bolestí,
dej mocným větrem západním
si trud svůj odnésti. –
„Ó, větře, který duješ kol
přes celou širou zem
a vše, co zchvátíš, neseš v dál,
i starost moji vem!“
85
– Já nemohu, hleď, chvátám již
dalekých do krajin. –
„Ó, kdo mou tedy vezme tíž
a trud můj ve svůj klín?“
– Já na pouti své vezmu jej. –
„Jak, slabá ženo, ty?
Což nemáš vlastní žel a trud
a vlastní trampoty?“
– Mám vlastní trud, však i tvůj žel
snad ještě unesu
a pod oběma padnu-li,
já padnu bez hlesu. –
86
OPUŠTĚNÝ HŘBITOV
Zapadlé hroby, kříže, jež se chýlí –
již dávno se tu, dávno nepohřbívá;
zeď pouze zbyla, čtverec její bílý,
a staré lípy, na nichž ptáče zpívá.
Však dávno jsou již vyvrácena vrata,
a kazatelna hnije z prken sbitá,
a na pomnících jména mrtvých zlatá
rzí ožrána neb deštěm dávno smyta.
A všecko kolem zarostlo již travou,
a plevel bují tu, jak se mu líbí,
jahoda plá tu kapkou krve tmavou,
a v pozdním létě vyskočí zde hřiby.
Ó, smutné trosky lidské cti a pýchy!
Jdu, nohou hustý rozhrnuji plevel,
a jako dávno mrtvých hovor tichý
zní starých lip a bujné trávy ševel.
Jdu kolem zdi a spřádám dumu mnohou,
co bolesti, co vin ta tráva kryje –
v tom náhle šust! a zrovna u mých nohou
se mihla býlím vyplašená zmije.
87
Jen zamihla se čára její křivá
a zmizela, a ticho kol zas všade.
Což stále ještě, stále ještě zbývá
jed z lidských srdcí pro tvůj zub tu, hade?
Světlá nad Sázavou 1909.
88
VÍTR
Slyš, jak ten vítr venku úpí, kvílí!
Jak chechtá se to, vyje to a stená!
Hned,Hned jak když šelma řve to poraněná,
a zas to pláče, jak když člověk šílí!
Blíž dědek sivý used ke své pecipeci,
a zakřesav si, přetřel témě lysé:
„Já slýchal vždy, když někdo oběsí se,
že bývá tak – kdož ví, jsou divné věci...“
U lampy žena ustaraná šije
a myslí – slzu vytrou ruce ztvrdlé:
Jak hvízdalo to v hrudi mu i v hrdle!
ten strašný zvuk! oh, jak se v duši vryje!
Dvě děti tisknou do kouta se vzaduvzadu,
a co se maně ručka s ručkou spíná,
si šeptají: „Oh, to je Meluzina,
jež lítá venku lačna v nočním chladu!“
Od knihy odtrh zrak hoch bledé pleti,
svým žhoucím okem hledí do daleka
a zří: Vlast, v cárech řízu, krajem těká
a pláče: „Kde jstejste, urvané mi,mi děti!?“
89
ARTHURU UPSONOVI,
jenž utonul v jezeře Bemidji v Minnesotě.
Tys ve své písni přál si, básníku,
by odved tě kdys Posel hvězdných luhů
za tiché noci, kdy jsi po zvyku
usedal v knih svých milovaných kruhu.
Leč Příroda, jíž nejsladčej jsi pěl,
tak vzplála k tobě láskou stále prudčí,
že sama chtěla slíbat rtů tvých pel,
tvůj vypít dech, tě strhnout do náručí.
Ó, zda jsi viděl, když tvůj hbitý člun
jen na hladině letěl po jezeře,
kol do tajemných, nevyzpytných run
vln šeptajících vodní pláň tu čeře:
jak z hlubin k tobě výš se rozpíná
dvé bílých jejích láskyplných ramen,
že ze svého jsi člunu do klína
jí náhle klesl, její láskou zmámen?
A jaký taj to šeptala v tvůj sluch
a jaký nápěv kolébavky plesný,
že’s oči zamk’, tvých paží pohyb ztuh’,
že v objetí jsi jejím padl ve sny?
90
Ó, spi, ty šťastný, jenž jsi zhasl čist,
ne s Petrarkou, jak chtěl’s, leč jako Shelley,
než poranil tě chladných větrů svist,
než ve tvém srdci písně dovyzněly!
Ó, spi, kde není bolesti ni ran,
kde sosen šum jen v stříbrné zní luně;
tvých písní dech přes širý oceán
až ke mně vane, sladká květů vůně.
Též já tu sedím v kruhu milých knih,
a tichá noc je kolem beze zvuku,
v níž duše s duší setkává se v mih –
tvou cítím, tisknu duchovitou ruku.
91
HVĚZDA
Když na pout svoji vydáme se ráno,
tu nad hlavou nám jasná hvězda svítí
a jako když „Jdi směle!“ je v ní psáno.
„Jdi čist a pevný přes propasti žití
a velký cíl svůj nepusť nikdy s hledu,
i nedojdeš-li, líc tvou ozáří ti.“
A jdeme tedy, věrou silni, k předu,
a hvězda, jež nám plála, kamsi mizí,
na celém nebi není po ní sledu.
Jdem, cestou k nám se chodci druží cízí,
ten vzdychá, klne a ten sobě zpívá,
ten hnut k nám hněvem a ten láskou ryzí.
Mžik s námi jdoujdou, a jak už to tak bývá,
zas ztrácíme je, jedni cestou padnou,
a jiným jinam u cesty sloup kývá.
Pak přes tesy a mnohou propast zrádnou
a močály zas vratkým krokem jdeme,
i úpalem, v němž všecky květy vadnou.
92
A večer je tu, než se nadějeme,
a noha mdlá již klesá pod únavou,
zrak svírá se a pukají rty němé.
A tu zas hvězda nad naší vzplá hlavou,
je táž to, poznáš, z očí vlhko vytra,
již zdravil’s ráno před svou poutí mhavou.
Však jako když to do našeho nitra
teď vlídný zrakzrak, a přece přísný točí
a pátrá, co tam zbylo ze snů jitra.
Ó, blah, kdo můž’ k ní směle zvednout oči!
93
VÁCLAVU DURYCHOVI
za dedikaci Výboru básní Theod. de Banville.
Jakže? S verši Banvilla
spojila
jméno mé tvá jemná ruka,
Banvilla, v němž všecko jest
soulad hvězd,
jas a hudba čarozvuká?
Který jako čaroděj
kyne v rej
chaotický mlh a stínů
a vše mění v luzný tvar,
v třpyt a žár
a jíl sprostý do rubínů?
Jméno mé, jenž chudým jsem
básníkem,
na němž příliš zemská tíha,
jemuž jenom ve snění
v plameni
Ideál se v dálce míhá?
Jistě myslil’s, že ať květ
mdlý jsem, bled,
a on celou nivou pestrou,
94
svojí láskou ke Kráse
stává se
duše má přec jeho sestrou.
A měl’s věru pravdu v tom,
jako strom,
jehož listy slunce pijí,
do celého vesmíra
rozvírá
duše má se poesii.
A že tutéž lásku zřím
srdcem tvým
pláti stejném ve souzvuku,
nelekám se snít, že nám
Banville sám
bratrsky by stiskl ruku.
95
ZA VILÉMEM MRŠTÍKEM
Ó, jestli někdo šel a zaklepal
po skonu tvém na tiché tvoje úly,
by pověděl tvým včelám velký žal,
že oči tvoje bystré pohasnuly:
tak nemohlo to zahučeti v nich,
jak zavířily myšlenky nám v hlavě
při truchlé zvěsti, že jsi navždy ztich’,
co srdce bodlo žihadel sta dravě.
Pohádku máje spřed jsi přesladkou,
dal’s davům sny své, v kterých plála krása,
však život nebyl tobě pohádkou
a rval tě nouzí, křivdou, která drásá.
A tak jsi šel, kde ticho je a klid,
a společnosti pomstou ve své muce
jsi nechal obraz – jak jej zapomnít! –
své, vlastní krví zkrvácené ruce...
96
VÁCLAVU JANSOVI
Žes umřel? Ne, tys pro mne dále živ,
ať v čtveru stěn dlím neb jdu středem niv.
Jak druha druh rád měl tak v hluboku,
vždy dál tě budu tušit po boku.
A jak jsme šli tak spolu řadu let,
na tebe myslit, s tebou rozprávět.
Až svět mne zraní, jak by ve strom třísk,
zas ve své ruce pocítím tvůj stisk.
Vždyť tys to poznal, co to tíž je cest
a za květ hanu, trn a slinu nést.
A vtip až blýskne v kruhu přátel mých,
vždy uslyším i srdečný tvůj smích.
Vždyť jako ty, tak vesele a rád,
se nikdo neznal světa frašce smát.
A jak jen shlédnu krásné tvary skal,
rybníky lesklé, oblak šerých cval,
97
lučiny květné, stromů besedu,
vždy řeknu si: „Sem Jansu povedu.
Vždyť nikdo nezná lépe nežli on
tu krásu cítit, stihnout jemný tón,
zpol smutek a zpol slunce jasný ples,
jak sám to v duši celý život nes.“
98
ZAVŘENÝ HŘBITOV
Na hřbitov venkovský
jsem druha navštívit
šel, v duši závidě
mu jeho mír a klid.
Leč vstoupit nemoh jsem,
byl hřbitov zavřený,
jen mříží zahlédl
jsem kříže, kameny.
Na jednom náhrobku
stál bílý cherubín,
a „Dále!“ – kázal – „Dál!“
mi ruky jeho kyn.
„Dál odtud! Nepřišel
tvůj ještě klidu čas,
své touhy bláhové
tys ještě nesetřás.
Na pošetilých snech,
na žití ještě lpíš,
nechť stýskáš, ještě rád
máš klopoty své tíž.
99
Ples živých dětinský
se mísí ve tvůj žel,
nač těch, kdož tady spí,
bys rušit spánek chtěl?“
A tak jsem tedy šel,
v svém srdci citů svár,
jen přes mříž hodil jsem
na hřbitov květů pár.
Až měsíc vypluje
na modrá oblaka,
v noc letní jeho svit
snad mrtvé vyláká.
A starý přítel můj
se sehne pro kvítí
a něco z dávných let
z nich dýchat ucítí.
100
JAROSLAV VRCHLICKÝ
Mír ti, Velký! Soucitná Smrt tě v posled
z muk a trýzně vyrvala krutým bohům,
již tě ve své závisti s chladné výše
srazili bleskem,
neb již zříti nemohla, soucit světa,
jak ten orel, který se zvedal k slunci,
v prachu země lomcuje v bolné křeči
zlomeným křídlem.
Jaký let jsi nádherný měl a silný!
Ze tmy věků letěl jsi v skvoucí úsvít,
urval světlo, na křídlech svých je nesl
k mrákotné zemi.
Tam, kde člověk zápasil v tmách a bludu,
zoufal, trpěl, svíjel se, reptal, tápal,
ty jsi nesl bratrství zvěst a lásky,
volal jsi: Jitro!
Ne již malý Kastalský pramen pouze
měl nést úkoj nemnohým zprahlým retům,
kde jen křídlem udeřil’s v prašnou půdu,
vytryskly zdroje.
101
A ty všecky spojil jsi v jednu řeku,
v jeden mocný veletok zářné krásy,
jenž se valil, rozléval, jak by zalít
celou chtěl zemi.
Zalít, aby pučely nové květy,
nových rájů báječné vzrostly stromy,
s novým vznětem, s myšlenek novou setbou
zvedla se čela.
Aby všichni ze zdroje krásy pili,
padla pouta, ruka by stiskla ruku,
aby v svět se vrátila ještě jednou
úsměvná Hellas.
Ale posléz bohům jsi rost až příliš,
příliš vymk se’s z Přírody těsných řádů,
krutým trestem zkrušena síla tvoje,
na výsměch vzdoru.
Mír měj, Velký! V oblastech jasných duchů,
ti, kdož lidstvu k svobodě, k zoři pěli,
Dante, Shelley, Mickiewicz, Victor Hugo
vítají tebe,
co tu dole v bolesti naší muka
lká a šepce, duní a hřmí a jásá
k nové práci pro lidstvo, pro vlast budí
věčná tvá píseň!
102
V DEŠTIVÝCH DNECH
Již týden prší bez ustání
a včera jako dnes.
Rozlitá řeka blýská v pláni,
jak teskně šumí les!
Mech mokrý, cesty rozblácené,
a nikde slunce směv,
jen za mrakem dál mrak se žene,
i ptačí umlk zpěv.
Zoufale hledím v smutné lesy
skrz okna svého mříž
jak pavouk mrzut v koutě kdesi,
a vše mne trápí již.
Psát mrzí mne i knihy nudí,
i dětský zlobí smích –
v tom, kde se vzal, tu vzal se, z hrudi
mé známý verš se zdvih.
„The day is cold and dark and dreary“dreary,“
jsem říkati se jal,
a div! jak pln zas těchy, víry
v zář blízkou zrak mi vzplál!
103
Již zdá se mi, déšť poustává,
je jasněj, jasněj zas,
a trhají se mračna tmavá
pro slabý slunce jas.
Ó, požehnání, které nesem
si v srdci v chvílích všech,
v pustinách nudy, muky děsem
i v chmurných smutku dnech!
V těch chvílích, kdy vše temno kryje,
pocítíš teprv zryt,
co je to, v duši poesie
studánku slyšet znít.
E: js; 2002
104