KDYŽ ODLÉTALI PTÁCI

Antonín Klášterský

KDYŽ ODLÉTALI PTÁCI
Jdu s hochem svým a tiše díváme se, jak přelétavých ptáků houf se nese až za obzor... neb chlad již vane zemí. A mně tak truchle, smutno v duši je mi, jak když to sny a naděje vše moje se shluknuly a třepotné jich roje mne opouštějí... Ó, mé drahé dítě, je těžko loučit se, když opouští tě, co miloval’s, co na horké ti čelo vždy dýchlo vánkem, co ti sladce pělo o lásce, slávě, míru... kousek ráje co kouzlilo ti před zrak, v křiku láje tě sílilo a těšilo tvou muku! Již zmizeli... Pojď, dej mi svoji ruku! ,,A to již nikdy nevrátí se zpátky?“ ty tážeš se. O, vrátí, hochu sladký, však ne již mně, to k tobě jen se vrátí. Neb zase budou perly rosy pláti na nových květech, stromy budou kvésti a ptáci pět zas o lásce a štěstí, když v nádheře své bude hořet západ. Leč rozumět já nebudu ni chápat to blaho jara, zázrak nad zázraky. A za to budou hořet tvoje zraky, až mladý muž, zjev bílý po svém boku, 23 pod květem půjdeš, tiché štěstí v oku, ó, rozuměti budeš, co to pějí ti ptáci zlatí sladké o naději, a budeš spíjet se tou písní jejich a budeš sníti, chodě po alejích, a budeš věřit, ptáků těch že peří tě zlaté povede, vždy blýsknouc v šeři, v ráj života, v zem nikým neshledanou... A tenkráte já stát chci tiše stranou, a zapomenout, že jsem kráčel hložím, mlčení velké na rty svoje vložím, by vzdech můj nesvál list ti, jenž by rašil, a ani jednoho z těch ptáků nezaplašil... 24

Básně v knize Zaváto: