ŠOTCI

ŠOTCI
Nebesa! To jistě šotci, nárůdek ten bojovný, co jsem pryč byl, vpadl mocí do mé tiché pracovny. Knihy z příhrad vyházeny, ročníků všech sešity rozmetány podle stěny, inkoust po všem rozlitý. Každý obraz křivě visí, převrácen koš na papír, tužky pryč! a rukopisy, jak když vál v ně vichru vír. Kde jsem nový překlad počal, ach, ta zloba, neláska! zvolna tekouc, žlutý močál tvoří gumma arabská. Píseň večer nedopsaná popelníku na jícně, jak by popel chtěla z rána sypat na se kajícně. 13 A jak posměch když si tropí: kam jen kolem padne zrak, ryjící zřít tužky stopy, samý čmár a klikyhák. „Pomstu, pomstu, šotci malí, krutě na vás vykonám!“ Ale kde se uschovali, kam jen prchli odtud, kam? Kde se tají, kam se skryli, kde je najdu nezbedy? Z kouta na mne nehledí-li vysměvačné pohledy? Ne, ne, prchli, hněv mnou zmítá, rozpaluje do horka. Ej, tu stopa, již mi svítá! Malá z plsti bačkorka! Po té stopě rychle, rychle, ať se zrak jí nespouští, než mi zmizí v lesy ztichlé, pod listí a do houští. Však co činím? Jen se shýbám, stojím, váhám, pěkný rek, k srdci tisknu jen a líbám – sešlapaný střevíček... 14