NECH MNE DŘÍMAT...

Antonín Klášterský

NECH MNE DŘÍMAT...
Nech mne dřímat, slunce zlaté, nech mne spát, zklamal jsem se tolikráte, tolikrát. Uvěřil jsem ve tvé vzněty, v svět se zdvih’, a již padal na mé květy led a sníh. Jiné buď, zvi v ruch a žití: „Pojďte pít!“ Oč je líp jen o všem sníti, o všem snít! Vesníti se ve svět jiný, plný krás, který nezná chladné stíny, ani mráz. Kde vše věčné, velké, ryzí, prosté pout – ani Smrt tu nemůž přízi přetrhnout. 39 Ale jak’s to sníval dříve, sníš to dál, v stínu thuje zádumčivé, vladař, král. Kolem ticho, ticho svaté, jež měls rád – nech mne dřímat, slunce zlaté, nech mne spát! 40