Ó, VLAŠTOVKO, JEŽ LETÍŠ V DÁL...

Ó, VLAŠTOVKO, JEŽ LETÍŠ V DÁL... – Paní Marii Sládkové. –
„Ó, vlaštovko, jež letíš v dál, svůj zastav let a spěch a odnes mi můj trud a žel svých rychlých na křídlech!“ – Já nemohu, pod tíží tou do moře padla bych, ať orel ti jej odnese na silných perutích. – „Ó, orle, trud můj odnes mi na skal svých pustý tes!“ – Já nemohu, svých křídel bych již k slunci nepovznes. Zlomenou peruť, musil bych zřít k nebi s bolestí, dej mocným větrem západním si trud svůj odnésti. – „Ó, větře, který duješ kol přes celou širou zem a vše, co zchvátíš, neseš v dál, i starost moji vem!“ 85 – Já nemohu, hleď, chvátám již dalekých do krajin. – „Ó, kdo mou tedy vezme tíž a trud můj ve svůj klín?“ – Já na pouti své vezmu jej. – „Jak, slabá ženo, ty? Což nemáš vlastní žel a trud a vlastní trampoty?“ – Mám vlastní trud, však i tvůj žel snad ještě unesu a pod oběma padnu-li, já padnu bez hlesu. – 86