V DEŠTIVÝCH DNECH

V DEŠTIVÝCH DNECH
Již týden prší bez ustání a včera jako dnes. Rozlitá řeka blýská v pláni, jak teskně šumí les! Mech mokrý, cesty rozblácené, a nikde slunce směv, jen za mrakem dál mrak se žene, i ptačí umlk zpěv. Zoufale hledím v smutné lesy skrz okna svého mříž jak pavouk mrzut v koutě kdesi, a vše mne trápí již. Psát mrzí mne i knihy nudí, i dětský zlobí smích – v tom, kde se vzal, tu vzal se, z hrudi mé známý verš se zdvih. „The day is cold and dark and dreary“dreary,“ jsem říkati se jal, a div! jak pln zas těchy, víry v zář blízkou zrak mi vzplál! 103 Již zdá se mi, déšť poustává, je jasněj, jasněj zas, a trhají se mračna tmavá pro slabý slunce jas. Ó, požehnání, které nesem si v srdci v chvílích všech, v pustinách nudy, muky děsem i v chmurných smutku dnech! V těch chvílích, kdy vše temno kryje, pocítíš teprv zryt, co je to, v duši poesie studánku slyšet znít. E: js; 2002 104